Eduard Fiala

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český zahradní inženýr, spoluzakladatel a první předseda „Numismatické společnosti československé“. Z díla: „České denáry“ (1895), „Stručný přehled českého mincovnictví“ (1923). Zpracoval mnoho numismatických sbírek šlechtických i královských rodů v Evropě, např. Windisch-Grätz, Viktor Emanuel III.
Narození a úmrtí
  • 9. 4. 1855 (Praha)
  • 7. 10. 1924 (Praha)
Památníky
  • Plavecká 9; PD s portrétem, Č. Knobloch 1974
  • Pohřben na Vinohradech
Odkazy

Do barokního domku ve „Společenské zahradě“, kterou lidé přezdívali po jejím tvůrci „Fialka“, chodili vlastenci Palacký, Němcová, Rieger a další koryfejové češství. Bylo o čem mluvit. Češi hledali způsob, jak v monarchii prosadit národní zájmy, jak je vypiplat jako vlastenecký zahradník Fiala do zeleně a barev. Fiala byl znám v oboru i ve vlasteneckých kruzích od roku 1845. Jenže „Fialku“ po jeho smrti koupila v roce 1890 Karlova univerzita a proměnila ji na Botanickou zahradu. Fialovi žáci se rozběhli životem a žák Karel Němec, syn Boženy Němcové, se stal ředitelem Pomologického ústavu v Troji.

V roce 1868 se na plácku naproti Žofínu odhaloval základní kámen k Národnímu divadlu a tehdy Fialu navštívil přítel Neumann. Fialův synek Eduard se pochlubil sbírkou známek, ale známý numismatik mu řekl: „Poslouchal, Eddy, sbíral mince, to je lepší, záslužnější,“ a věnoval mu pár starých mincí. V roce 1870 Eduard s Neumannem jeli do Belgie a Holandska, prošli slavnými zahradami, včetně zahrady v Gentu, kde působil český objevitel orchidejí Roezl, prošmejdili obchůdky se starožitnostmi a domů přivezli na kila starých mincí.

Eduard se učil zahradnictví u otce tři roky, v roce 1875 studoval na technice obor zahradního inženýra a pak si obor rozšířil o stavitelskou kvalifikaci. V letech 1875 a 1878 zajel na doporučení botanika Roezla do překrásné botanické zahrady Kew v Anglii k vynikajícímu Hookerovi. Za pobytu studoval i numismatické sbírky v Britském muzeu a učil se anglicky a rusky. Po návratu požádal o povolení živnosti „Zakládání zahrad všeho druhu v Praze i na venkově“.

V roce otevření Národního divadla 1883 už Eduard naslouchal „Libuši“, jako vážený občan v lóži, mezi známými osobnostmi. Vědělo se, že kromě jeho jiných úprav zeleně, prováděl parkovou úpravu v místě po hřbitově u Jindřišské věže, nebo park vily Václava Kounice ve Vysoké u Příbrami atd. Měli firmu se stavitelem ing. Šámalem a Eduard v ní uplatnil i svoji stavitelskou profesi. Dávno se zapomnělo, že hodně dnešních parků, zámeckých zahrad, kostelů, vilek, např. ve Všenorech, jsou jeho dílem.

Společná firma vzala brzy za své. Fiala, odborník na parkové úpravy i zahradní stavby, měl konexe v aristokratické společnosti Thunů, Valdštejnů, Wraždů na Červeném Hrádku atd. Na sklonku roku 1883 mu vážně onemocněl, a následně zemřel otec, a Eduard se s rodinou nastěhoval do vlastní vilky v Plavecké ulici č. 13. Bydlel v prvním patře a mezi projekty zahrad, staveb a rekonstrukcí našla své místo i jeho prozatím nevelká numismatická sbírka.

V roce 1887 objevili nedaleko Senice poklad z doby Bořivoje II., Svatopluka a Vladislava I. a Fiala jej koupil, popsal a popis zveřejnil v německém časopise i v českém periodiku „Památky archeologické“. Byl to počátek přerodu zahradníka a stavitele v numismatika. Sláva jeho firmy začátkem 90. let zhasla a v jeho životě nastoupila éra Fiala-numismatik. Věnoval své zálibě veškerý volný čas, chodil na schůzky sběratelů v nádražní restauraci Maxe Donebauera, kde se ustavila mocná skupina numismatických fandů. Donebauer jej požádal, aby mu uspořádal sbírky a Fiala se pustil do studia numismatiky. Prošťoural mincovní archivy v Praze, Kutné Hoře a výsledkem studia byl katalog českých mincí, který každým rokem doplňoval. Pro své inženýrské i numismatické znalosti zasedal ve výboru Jubilejní průmyslové výstavy v roce 1891 i Národopisné výstavy v roce 1895.

Jeho numismatická specializace se koncem století zúžila. Náhodně se v roce 1888 poznal s mladým Windischgrätzem, který byl členem Říšské rady a ten se někde zmínil o Fialově vášni. Zanedlouho dostal numismatik pozvání na dvůr španělský, pak německý, italský a k dalším, k utřídění jejich numismatických sbírek. A když nakladatel Otto hledal pro svůj nučný slovník odborníky, heslo numismatika čekalo na Fialu. Už na zlomu století byl Fiala jedním z nejerudovanějších numismatiků v Evropě.

Fialovy numismatické cesty vedou z mincovního úřadu ve Vídni přes mincovnu v Kremnici do Královského hannoverského mincovního kabinetu a jinam po Evropě. Numismatická popularita mu v roce 1901 přinesla jmenování vládním radou. Fiala vydal monografii „Antonio Abondi, keroplastik a medajlér ve službě císařů a králů Maxmiliana II. a Rudolfa II.“ (1901). Studoval jáchymovskou mincovnu a své studium chtěl završit velkým mincovním dílem. V roce 1923 na popud nové vlády ČSR zpracoval „Stručný přehled českého mincovnictví“ a roku 1921 byl jmenován čestným členem „Numismatické společnosti československé“ i dopisujícím členem „České akademie věd a umění“. Bez něj se neobešla žádná numismatická událost a Karlova univerzita jej právem ocenila čestným doktorátem filosofie h. c.

Pět týdnů před smrtí, 4. 1. 1924, věnoval, jakoby symbolicky, svou poslední přednášku Praze vyprávěním o městských známkách pražských, tzv. cejších.