Emil Filla
„Lidé lehce zapomenou, že všechno na světě, i ty statky nejposvátnější, dostanou teprve určitou hodnotu, když svoboda jim hodnotu propůjčí.“— E. Filla: „O svobodě“
Narození a úmrtí
- 3. 4. 1882 (Chropyně)
- 7. 10. 1953 (Praha)
Památníky
- Lomená 494/12; PD s bystou, A. Novotná-Gutfreundová, J. Novotný 1965
- Urna na zahradě vlastní vily
Odkazy
Malíře a Fillu a Čapka gestapo zatklo brzy po německé okupaci ČSR, což prozrazuje německou informovanost a důslednost. Čapek zahynul na pochodu smrti, Filla přežil šest a jen co mohl, běžel na zámek středohorské dědinky Peruc, kde na něj čekal básnický přítel Biebl z blízkého Slavětína. Od své dvaašesátky tu pak Filla vyznával dík životu a lásku kraji za čas, jenž mu zbýval. Přišli za ním Halas, Sudek, Kramář, prostě přátelé moderních tónů kumštu, jemuž otvírali cestu do českého umění.
Neopustil osobitý styl, proti němuž se v roce 1950 usnesl mladý Ústřední svaz československých výtvarných umělců, že mu zakazují vystavovat v Praze, Evropě a na celém světě, neb dílo musí být lidu srozumitelné. Kompas mívá úchylky na obě strany, jenže mezi nimi probíhal čas a v roce 1952 Fillovi otevřeli v Mánesu výstavu a všichni, kdo měli v srdci jen jiskérku umění vnímat, zůstali zmrazeni před jeho panoramaty a obrazy Středohoří. Kouzelník imaginace Nezval výstavu uváděl s imaginativním porozuměním. Filla však rok po výstavě zemřel a na stole ve svém domku na Ořechovce zanechal nedopsanou svou věčnou při o nezbytnosti umění v životě, pro něž musí být jen umělecké měřítko. Svou poslední myšlenku Filla řekl latinsky: „Non omnis moriar“ (Ne vše je smrtelné).
Život je hledáním, čas bludištěm a přestane-li člověk hledat, ustrne. Filla prožil v Praze půl století, hledal a nacházel. Nedlouho po příchodu do ateliéru prof. V. Bukovace na Akademii výtvarných umění v (1903) jej v roce 1905 oslnila výstava Nora Muncha. Později jej inspirovali Picasso a Braque a byl u toho, když malířské mládí nemile překvapilo výstavou tzv. „Osmy“, která dráždila „vlčí“ barvitostí dobový vkus. Mladí přijali kubismus jak v jeho analytické, tak i syntetické fázi a sdružili se do Skupiny výtvarných umělců (1911), jež vydávala časopis „Umělecký měsíčník“. Mezi nadšeným mládím byl i malíř, teoretik a celoživotní přítel V. Kramář. Oba byli hloubaví a vzdělaní. Kramář napsal, že Fillův kubismus je „splnění něčeho, po čem sám toužil“.
Filla jezdil často do Paříže, miloval malíře Braqua a napsal studii „O ctnosti novoprimitivismu“ (1911), v níž právě dominují Braque, Derain a Picasso. Dva dny po zabití nástupce rakouského trůnu Ferdinanda d’Este v Sarajevu (1914) odjel se ženou do Paříže a cizina se mu stala osudem na šest roků. Působil v Masarykově odboji a zastupoval pak zrozenou ČSR v Belgii a Holandsku. Právě Holandsko mu nabídlo přehlídku svého malířského umění 17. století, jež ho strhlo věcností zátiší a drobných domků. Napsal o holandském umění studie, jež doma rozhojnil o studie svých malířských lásek - Caravaggia a Karla Purkyně. Domu se Filla vrátil až roku 1920 i jako zkušený tajemník velvyslanectví v Haagu. V malování jej čekalo meziválečné dvacetiletí, jenž prožil ve spolku Mánes. V pilné malířské, grafické, kreslířské, ba i sochařské práci neustále zkoušel tvar i barvu, hlavně na zátiších. V roce 1924 si od něj Moderní galerie do sbírek zakoupila jeho první kubistický obraz. Po vydání knihy studií „Otázky a úlohy“ (1930), Filla v roce 1932 v Mánesu připravil 343 obrazů i plastik. V témže roce napsal studii „Stepní zvířecí styl“, v němž prozradil své okouzlení uměním kočovných Skytů. V jejich umění našel podnět pro svůj velkolepý cyklus „Boje a zápasy“ a tento styl pak zasáhl všechny oblasti Fillova výtvarného projevu: v malbě „Zápas“, v reliéfu „Herakles a lev“, v plátnech „Bílá noc“ atd.
Filla nebojácně vystupoval proti fašismu a jeho cyklus „Zápasy zvířat“ (1938-39) jsou symbolem přepadení republiky a zabíjení lidí. Ovanutý „děsem z hrozící národní a lidské tragédie“ (Kramář), maloval velká plátna podle národních balad, písní a říkadel: „Člověk a smrt“, „Válka“.
Fašisté jej zatkli 1. 9. 1939 spolu s Josefem Čapkem. Fillův smysl pro svobodu tvorby i svobodu a tvořivost života, to byly jeho věčné sny, o něž se přel v početných úvahách s kdekým mrtvým i živým, protože tam, kde se myšlení mění ve schéma, přes jeho hranice zbabělí a opatrní nepřekračují, panuje nesvoboda.
Filla napsal hodně statí o svobodě, jenže ke svobodě musí mít člověk bezpočet poznání a odvahu ji říci nahlas, byť člověk riskuje, že hloupí a namyšlení vytasí na pravdu meče neznalých i znalých pomluv. Mezi jeho úvahami jsou i početné verše, jež on i Čapek psali v německých lágrech.
