Jan Pravoslav Přibík

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

4. 4. 1811 Mníšek pod Brdy 19. 10. 1893 Praha Pohřben v Praze-Proseku PD s portrétem, S. Smolík, J. Hoffmann 1899 Sokolovská 60/215

Český buditelský učitel. Působil ve středních Čechách a v Praze, naposled ve Vysočanech.

Patřil ke generací, jež si na důkaz úcty a lásky k českým dějinám připínala k rodnému jménu jméno vlastenecké. Přibík si vybral "Pravoslav" a o rok starší Mácha - Hynek. Oba totiž pocházeli z českých vlasteneckých rodin. Přibíkův otec byl vesnickým učitelem a to už samo vypovídá o prostředí, v něm rostl. Být tehdy učitelem znamenalo lásku k dětem, protože mzda nebyla od státu, ale platili ji rodiče způsobem "kdo co dá". Stejně jako známý rožmitálský učitel a muzikant J. J. Ryba měl Přibík za povinnost starat se o kulturnější život v místě jenom za "zaplať pánbůh.

Přibík se narodil v Podbrdí, jež bylo opravdu krajem "zapadlých vlastenců". Z Hudlic pocházel Jungmann, ze Žebráku bratři Vojtěch a Jan Nejedlí i Šebestián Hněvkovský, kteří studovali v Praze. I Erben si právě ze Žebráku odvedl životní družku, již tu poznal na divadelních prknech své jediné hry Sládci.V Berouně působil vlastenecký Seidl a nebylo daleko do Radnice, kde ještě nevyhasla památka obrozence A. Puchmayera, spolupracovníka Dobrovského.

Učitelskou průpravu měl Přibík z domu a teprve mnohem později jezdíval za kantorským vzděláním do Prahy. Vzdělavatelský systém se teprve tvořil. Jenže kantorská vášeň mu byla drogou.

Svou první štaci učitele získal v Berouně, v městečku proslulém kulturností života nad průměr své doby, kde měl o něco později vlastenecký farář Seydl bohatou knihovnu. Přibík se musel jako učitel vydat dvěma směry: jednak propracovávat systém výuky na škole a za druhé se rozumělo samosebou, že učitel se stane duší kulturností města.

Začal svou kantořinu mnohem systematičtěji, než mohl dělat otec. Vedle školy se vrhl do vlastivědné práce, bez níž by celý výchovný systém školy byl hluchý. Výuka dětí pokračovala osvětou ve městě. Přibík byl zřejmě zanícený pro vlastivědu. Celé pobrdí k němu mluvilo slavnými kapitolami dějin i zvláštnostmi kraje. Když po čase opouštěl Beroun, zanechal po sobě nejen precizně zpracovanou metodiku výuky, ale i vzácné malé muzeum Poberouní a školní knihovnu, kterou založil.

Po dvanácti letech v Berouně zatoužil po Praze, odkud se ozývaly hlasy Tyla, Čelakovského, historické vědy Palackého a Šafaříka a roku 1842 slavného učiliště Budeč geniálního Slavoje Ammerlinga, nazvané podle hradu Budeč u Kladna, kde se vzdělával sv. Václav. To byla velká sláva zrodu českého školství. Ammerling naplnil ve výuce a praxi Komenského pansofismus, čili učení souhrnu poznatků věd, spojených s řemeslnickou praxí. Učiliště zkrachovalo, psal Neruda, protože předstihla čas nejméně o sto roků.

Po dvanácti letech se Přibík objevil v Praze. Zprvu v dědince Vysočany u Prahy. Měl už propracovanou pedagogickou metodiku, hlavně čtvrtých tříd. A především zavedl půlroční a celoroční zkoušky dětí. Po čase si zažádal o vlastní soukromou hlavní školu. To už ale čile korespondoval se svými pražskými kolegy a byl zván na různá odborná sezení a seznámil se i s Amerlingem osobně. Snil jako on o zavedení školní výuky podle principu jakési řecké kalokagathie, o souběhu duchovních a tělesných hodnot člověka, aby žáci vycházeli ze školy všestranně na praktický život připraveni. Aby součástí výuky byly i poznatky soudobé vědy, jazyka, kultury, dějin i řemesla.

Do Vysočan si přivezl osvětové chápání kantorského poslání na dědině. Stal se po čase členem několika českých spolků, např. divadelního, pěveckého a podle potřeby dalších. Za jeho působení se ve Vysočanech hodně hrálo ochotnické divadlo a Přibík napsal tři veselohry: Bílé klobouky, Vyzrazené tajemství a Šňupka.

Žáci a ctitelé mu oplatili jeho starostlivost už k pětiletí jeho úmrtí tím, že mu odhalili pamětní desku. Byl to jeden z českých vlasteneckých učitelů, jimž národ vděčí za to že Češi patří mezi vzdělané národy světě, kde znají Komenského, který světu odkryl principy výchovy generací.