Jindřich Plachta
vl. jm. Šolle 1. 7. 1899 Plzeň 6. 11. 1951 Praha Pohřben na Vinohradském hřbitově PD, V. Zdrůbecký 1984 Perucká 18
Český herec a spisovatel. Jeden z nejlepších komiků. Hrál v divavadlech: Burianovo, Osvobozené, Rokoko, U Nováků, Vesnické a Národní. Z němých filmů (U nás v Kocourkově), ze zvukových (Před maturitou, Městečko na dlani). Z knížek: "Pučálkovic Amina, Dějepis světa a okolí, Blecha z Hollywoodu a její rozmarné, dobrodružné příběhy.
"...Jindřich Plachta dovede nejen k pláči až rozesmát,ale také dojmout až k pláči." - J. Honzl
Možná,že běžel do školy nebo statovat do plzeňského divadla, bůhví, ale spolužák z akademie naň ironicky křikl: "Kam s tou plachtou?" Dlouhá pelerína na něm opravdu plandala jak plachta, a to mu už zůstalo i na divadle. Otec měřil jeho budoucnost zámečnickým fortelem ve Škodovce a ze synova života rozhodně vylučoval bídu a nouzi herce. Ale císař pán se nikoho neptal a pozval mládí říše do zákopů, aby statečně padli za to, že Srbové zabili za císařskou anexi Srbska císařova nástupce. Plachtu do války nevzali.
Po maturitě jej úřady poslaly do poštu do Krakova, ale šéf si povšiml, Šoleho brejlit namísto do úředních lejster do divadelních knížeček a našup jej poslal domů. Šole jel do Prahy, našel si místo v poštovní spořitelně a večery co večer byl v kabaretu "Červené sedmy" šéfa Červeného. Jednou jej vzali do nápovědní budky, ale on hercům napovídal i s mimikou a grimasami, že se herci často neudrželi smíchem. Nu, tak si to zkus, řekli mu, ale ošíval se, bál se ostudy, ale svou první rolí ve hře Scaramouche zahrál tak, že bouřlivý potlesk se neustále vracel.
Angažmá mu začas nabídl Vlasta Burian ve svém divadle a herec Šolle zmizel z plakátu a na jevišti se objevil jeho "dvojník" Plachta. Postava dobráckého, životem zakřiknutého prosťáčka vyvolávala bouře smíchu a zanedlouho Plachtovi svěřili i malou roli v němém filmu "Na růžích ustláno". Jenže úředník Šolle na růžích ustláno neměl, protože si jej znenadání zavolal nadřízený ve spořitelně, který ho viděl ve filmu. Plachta k audienci k šéfovi si přinesl i fotoaparát a udobřoval si jim šéfa tak důkladně a velkotyse, že zavadil o šéfovo akvarium a splácel mu je pak tři roky.
Pak dostával role větší a větší, až stál mezi svými idoly Burianem, Furistou, Fialou, Nollem jako rovný s rovnými. Ta jeho bezelstná opravdovost mu v roce 1925 přinesla v Burianově divadle trochu štěstí. Povšiml si ho slovutný režisér Národního divadla Hillar a pozval jej na zkoušku. Plachta si zahrál v Národním divadle v komedii "Mnoho povyku pro nic". Samozřejmě, že Hillar byl spokojen, ale Plachta rovněž, jenže Národní divadlo mu neposílalo dlouhop honorář. Snad by ani honorář neposlali, kdyby nesedl a nenapsal Hillarovi dopis, že nemůže dělat "mnoho povyku pro nic".
V roce 1928-29 hrál ve frašce "To neznáte Hadimršku" a v divadelním časopise napsali, že už nehraje jako Burian, ale že zahrál jako Plachta ve "...vlastní komice, odlišné od Burianovy". Kritik "objevil" objevené, ale co je psáno, je dáno a Plachtu vzali do Osvobozeného divadla, tehdy už Voskovce a Wericha, kde režíroval Jindřich Honzl. Divadlo se utápělo v dluzích, čili žádné velké terno. Plachta hrál s Ferencem Futuristou a kritika jej znovu pohladila: "Místo čisté komiky i zde dovede mít jen jemný, citlivý Plachta". A pak si zahrál v revui "Fata morgana" s Voskovcem a Werichem.
Další Plachtovou štací bylo Rokoko, ale ani se neohřál a byl zpátky u Buriana a pak odešel do Osvobozeného divadla. Zahrál si s V+W v jejich hře "Rub a líc" a Honzl mu tehdy učinil v časopise kritickou poklonu. V roce 1933 se předvedl ve hře V+W "Osel a stín", pak v "Slaměném klobouku" a v "Nebi na zemi". Zaskočil i do Tylova divadla v Nuslích a sklidil velký úspěch ve Stelibského operetě "Byli jsme a budem". Už to nebyl plachý Plachta, ale herec úměřeného sebevědomí. Ve třicátých letech kritika zařadila Plachtu mezi šest nejlepších komiků a dodala mu ještě víc sebevědomí sdělením, že "...od dob "Mužů v ofsajdu", čili od samého počátku českého zvukového filmu, je jedním z nejlepších představitelů žánrových postav."
Role v mluveném filmu jej spřátelily s V. Vančurou, který v něm našel jedinečný typ tragického komika. Jejich spolupráce srostla v osobní přátelství, jež vydalo nezapoměnutelné filmové dílo "Před maturitou". Přátelství s Vančurou, kterého fašisté zastřelili na kobyliském popravišti, vyvrcholilo po okupaci rolí v nedopsaném jeho dramatu "Josefina", v němž roli Malečka hrál Plachta sám sebe. Ještě začátkem války hrál v "Městečku na dlani" a v dalších filmech, ale když mu hrozila povinnost hrát v nacistickém filmu, zfingoval raději nemoc a operaci. V té době se v jeho bytě dlouhé měsíce skrýval Jan Zika, vůdčí osobnost protifašistického odboje a Plachta v květnové revoluci 1945 stál Plachta s flintou na barikádách proti okupantům.
Nedlouho po válce dal s F. Kovaříkem dohromady několik herců a putovali s "Vesnickým divadlem" za lidmi po městečkách a dědinách, aby jim rozdávali víru v lepší život nad spáleništi jejich domovů. Přihlásila se však nemoc. Ještě si zahrál v Národním divadle a dopsal své půvabné knížky pro děti o Pučalkovic Amině, čili o žirafě v pražském činžáku, a potom dětem povyprávěl ještě několikrát. Byla to napůl Vančurova zásluha, že se Plachta odvážil psát verše i prózu, z nichž se vyklubal lidsky hřejivý humor.
