Joachim Barrande

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Francouzský inženýr komunikačních staveb a paleontolog. Věnoval se studiu českého siluru, sběrem a popisem zkamenělin. Postupně vydal encyklopedii „Système silurien du centre de la Bohême“ (Silurský systém středních Čech), kde popsal 4630 druhů zkamenělých živočichů a rostlin a opatřil je 1237 tabulkami. Sbírky věnoval Národnímu muzeu v Praze.
„...z české země pochází a proto nechť české zemi náleží...“
— Joachim Barrande v darovací závěti sbírky
Barrande.png
Narození a úmrtí
  • 11. 8. 1799 (Sangues, Francie)
  • 5. 10. 1883 (Frohsdorf u Vídně)
Památníky
Odkazy

Rozměrný byt ve 2. patře nárožního domu na Újezdě mu v roce 1845 opatřila „Babinka prima“, čili paní Nerudová z Ostruhové ulice, jeho posluhovačka už v domě „U Flavínů“ na Malé Straně. Přestěhovat Barrandovy svršky byla hračka, ale hromadu knih, papírů a zkamenělin, to už byla dřina. Přitom si vysoký nemluva věci hlídal jako drahocennost. A pak, když mu uklízela, muselo mít všechno stejné místo. Jenže „Babinka prima“, jak jí říkal, mu ve svém „rajonu“ nic neodpustila.

Barrande v novém bytě vysedával u stolku v malé kuchyňce, listoval, prohlížel všelijaké kameny a psal. Zrána vyšel s měkkým širákem, v šosatém kabátě a přes krk strakatou šálu. V torbě měl síťku, kladívko a nějaké jídlo.

Přijel do Prahy v roce 1831 s dvorskou suitou francouzského krále Karla X., který musel z Francie uprchnout před revolucí. Kam jinam, než ke spřízněnému císaři Františkovi I., který mu v Praze poskytl celý hrad. Ing. staveb Barrande byl vychovatelem jeho vnuka, čili Jindřicha hr. z Chambordu. Dvakrát se Barrande pokusil o návrat k profesi a krátce po příjezdu rovněž. Jednou měl za úkol studii možnosti stavby koněspřežné dráhy z Prahy přes křivoklátské lesy a dále na Plzeň. Když kutili pod troskami hradu Týřov, našel v kamení obtisky pravěké fauny a v Praze zjistil, že podobné jsou i v rokli Bílé skály a pod Dívčími hrady na Zlíchově. Skaláci mu jich prodali hezkou hromádku. A pak jim dal peníze dopředu, aby mu obtisky sbírali, ale to neznal koumácké české duše. Jednou mu „nasbírali“ množství zkamenělin, jenže jeho zkušené oko postřehlo, že jsou nějak tuze uhlazené, jakoby je vylil z formy. A skutečně byly. Prokoukl je a začal platit za každý kámen zvlášť.

Hrabě Jindřich přivítal jeho „hobby“ a tušil cosi neobvykle velkého, co mělo při Barrandově důslednosti jistotu výsledku. Zabezpečil milovaného vychovatele tím, že mu svěřil správu majetku v Čechách. A tak se ustálil Barrandův život do několika úzce souvisejících oblastí: sběr materiálu, jeho popis, návštěvy geologů kolem Národního muzea a nezřídka zavítal mezi českou společnost v domě advokáta Měchury v Pasířské (Palackého) ulici, kde poznal Palackého. Mezi sběrateli zkamenělin poznal strahovského opata Zeidlera, sládka Šáru, podkrajského Havla, policejního ředitele Sachera a mezi vědci geology kolem Českého vlasteneckého muzea už jich bylo požehnaně.

Nejdříve pečlivě prostudoval dílo anglického zeměpisce Murchisona „The Silurian System“, jež se mu stalo biblí, podle níž mapoval český silur po obou březích Berounky a částečně i Vltavy. Jeho byt se plnil obtisky zvířeny i rostlinstva a zanedlouho mu scházela latinská a řecká slova, jimiž měly být podle mezinárodní dohody nálezy označovány. Jenže řecká a latinská slova vyčerpal a nezaváhal své nálezy označovat slovy českými: Vlasta, Bohemica, Šárka, Pantáta, Maminka, Synek, Vévoda atd. Měl s tím v roce 1881 na světovém fóru paleontologů v Bologni problémy, kárali jej za to, ale neustoupil a obhájil své.

V roce 1852 vydal Barrande I. sv. popisu trilobitů a věnoval jej památce českého fytopaleontologa a mykologa A. Cordy, který utonul ve vlnách oceánu, když chtěl své úlovky z Jižní Ameriky odvézt domů. Jeho přátele přivezli jeho sbírku v několika bednách z Jižní Ameriky do pražského muzea a muzeálně je zpracovali bratři Preslové.

Barrande si nepotrpěl na návštěvy, o nedělích chodil na mše, nikoho z žebráků nevyhnal a obdarovával lidi všelijak postižené. Potrpěl si ale na vědecké debaty, až jiskry lítaly. Přibývalo kamenů, polemik s přáteli a popisů nových objevů. Paní Nerudová mu leckdy nějaký kámen někam zametla, což neměla, protože byl až bolavě přesný a přísný.

Barrandovo dílo rostlo a on je přesně vědecky třídil do 26 skupin, doplňoval je tabulkami, jichž narýsoval na dva tisíce. Život mu nestačil na tak obrovský úkol. Zvládl „jenom“ 24 svazků a nazval je „Système silurien du centre de la Bohême“. Mezi text rozmístil 1237 tabulek. Od roku 1899, tzn. až po jeho smrti, se do encyklopedie Barrandienu zahrnovaly i výsledky práce mladších geologů a paleontologů, mezi nimiž byl i prof. Jan Krejčí, zakladatel české geologie, prof. Antonín Frič, bratr literáta J. V. Friče aj. Prof J. Krejčí a Lippold popírali Barrandovo tvrzení, že existují tzv. „kolonie trilobitů“, jenže později se ukázalo, že Barrande měl pravdu. Barrande vyrostl v autoritu, diskutoval vždy podáním důkazů a důkazy rovněž žádal.

Jednou se vědec zmýlil. Mladý Neruda mu v roce 1857 přinesl svou první sbírku „Hřbitovní kvítí“ a Barrande mu po přečtení dal radu: „Básně psáti není nic pro váš národ. Snad Vám budou kamarádi připíjeti, Vy však, chcete-li svému národu opravdu prospěti, nechte veršů a chyťte se přísné vědy.“ Arbes s Nerudou, kteří bydleli poblíž, Barranda zvěčnili: jeden v romanetu „Sv. Xaverius“ a druhý v povídce „Trilobit“.

Druhá Barrandova pečovatelka musela s Barrandem rok co rok jezdit do Paříže, kde měl pronajatý pokoj. Miloval svou vlast a taktně to připomenul, když mu nabízeli pražské občanství, jež nepřijal.

V půli října 1883, kdy se otevíralo Národního divadlo, zavolal Barranda k sobě do rakouského Frohsdorfu nemocný hr. Chambord. Barrande okamžitě jel, ale prostydl a přežil svého Jindřicha jen několik dnů. V Praze byl z toho velký zármutek. Když otevírali Barrandovu závěť, všichni měli zvlhlé oči: „Z české země pochází a proto nechť české zemi náleží,“ odkazoval svou sbírku Národnímu muzeu.

Už za rok, dne 14. 6. 1884 umístili jeho přátelé na vysokou skálu nad Vltavou, kde Barrande objevil největší bohatství, 5 m dlouhou a 1,5 m širokou železnou desku s jediným slovem: BARRANDE.