Josef Smrkovský

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český politik. Od poloviny 30. let v Komunistickém svazu mládeže, ve válce v protifašistickém odboji byl místopředsedou České národní rady. Jednal s Němci o kapitulaci vojsk, s vlasovci o podpoře pražského povstání. Po válce jmenován náměstkem ministra zemědělství, byl vězněn a rehabilitován. Jeden z vůdců Pražského jara v roce 1968.
Josef.Smrkovsky.(1911-1974).pred.rokem.1945.gif
Narození a úmrtí
  • 26. 2. 1911 (Velenka u Českého Brodu)
  • 15. 1. 1974 (Praha)
Památníky
Odkazy

V půli ledna 1974 se na jeho pohřbu v motolském krematoriu sešla rodina a mnoho přátel - M. Švermová, Sekaninová, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, manželé Krieglovi, Sternovi a další kritici režimu, který tyto odpůrce jednolité diktatury ducha policejně hlídal. Nechyběli ani bývalí kamarádi od fochu. Zemřel „Tonda-pekař“, žádný hrdopych, třebaže seděl ve státním křesle.

Byl z osmi dětí malého hospodářství, vyučil se pekařem v Žitné ulici v Praze a ve dvaceti letech už energicky a nebojácně řečnil jako funkcionář v Komunistickém svazu mládeže. V roce 1936 chtěl odejít s bratrem do Španělska bránit demokratickou vládu proti fašismu generála Franca, jenže vedení komunistů jej poslalo do Brna na místo organizačního tajemníka. Sotva se v silně zněmčelé jihomoravské metropoli rozhlédl, začaly fašistické bojůvky vykřikovat nacionalistická hesla „Heim ins Reich“, což znamenalo připojení Sudet k říši. Prozíraví věděli, co se chystá, stateční připravovali konspirační národní obranu. Čeští historici psali svým francouzským kolegům, že v Madridu se brání i Praha a že přes Prahu Hitler míří na Paříž, ale nedostali odpověď. Mnichovskou smlouvou byla dne 29. září 1938 Hitlerova první expanze do svobodného státu uzákoněna. Československá republika sice obepnula hranice bunkry, přišla mobilizace, čeští vojáci byli připraveni bránit svou zemi, ale „hrdý Albion“ Anglie a Paříž zradily své závazky vůči ČSR. Dne 15. března 1939 německé tanky vyvrátily hraniční sloupy.

Pro Smrkovského nastala dlouholetá, strastiplná doba ilegální protifašistické práce. Fašisté zatkli roku 1939 první ilegální vedení KSČ, pak druhé, ba i třetí a v roce 1944 se třiatřicetiletý Smrkovský stal členem čtvrtého ilegálního ústředí, jež vzniklo z ilegální mládežnické skupiny Předvoj.

Před koncem války, kdy se milionová elitní armáda generála Schörnera valila k Praze, a dále k jihu v důvěře, že americká armáda nepotrestá její zvěrstva napáchána v Sovětském svazu, v Praze vznikla „Česká národní rada“. Měla 25 členů a v jejím čele stál prof. Albert Pražák, vlastenec, který znal dokonale vývoj česko-německých vztahů v dějinách. Jeho místopředsedou byl energický Smrkovský. „Neměl sobě rovného v úporné tvrdošíjnosti a taktické obratnosti,“ napsal o něm prof. V. Černý.

Zúčastnil se jednání s velením německé elitní armády, jež chtělo projít Prahou. S Němci stála před Prahou i vojska bývalého generála Vlasova. Býval to jeden z nejschopnějších Stalinových generálů, jenže po své prohře v bitvě s Němci poblíž Leningradu utekl před Stalinovým hněvem. Zformoval na území SSSR armádu, jež se přidala k Němcům, což byla vlastizrada. Tito „vlasovci“ stáli před Prahou a Smrkovský s nimi za Českou národní radu vyjednával podporu povstání. Smrkovský později vzpomínal, že: „Vlasovci 6. května Praze pomohli a pomohli vydatně.“ Jistě rovněž proto, že jim hrozilo nebezpečí od Němců i od Sovětů.

Po válce byl Smrkovský, srostlý s dědinou a jejími problémy, pověřen řízením Národního pozemkového fondu, který mimo jiné prováděl konfiskaci půdy nepřátel a zrádců národa. Podle vládního nařízení předával půdu rolníkům. Později byl náměstkem ministra zemědělství a rovněž zastával vyšší stranické funkce.

Byl jistě člověkem na svém místě, uměl myslet, hájit svou pravdu a dokazovat ji. V únoru 1948 převzala moc v zemi parlamentní většina, v níž převládali členové komunistické strany. Prezident schválil novou vládu, kterou předložil její předseda Gottwald. Jenže do čs. policie přišli sovětští poradci jakými byli Lichačev a Makarov, i český Doubek aj., vytvořili si tezi a podle ní nelidskými prostředky vymáhali „přiznání“ obviněných. Byla to metoda z procesů s vůdčími osobnostmi v SSSR v letech 1937-38. Takovým způsobem byly inscenovány i soudní procesy (Horáková, Slánský aj.).

Dne 29. března 1951 zatkli i Smrkovského a obžalovali ho z nepřátelských úmyslů v hospodářství, politice a provinil se prý i jednáním s vlasovci. Smrkovský před soudem řekl: „Než bych se přiznal ke všem těmto výmyslům, raději dám přednost šibenici.“ Vyměřili mu 15 roků vězení. Tři a půl roku jej věznili bez rozsudku. Bránil se až do své rehabilitace v roce 1961.

V letech politické liberalizace v roce 1968 smetl demokratický proud konzervativce. Řečiště podpory národa vyvolalo světovou odezvu. V čele státu stáli reformní komunisté, jimž vládu 21. srpna 1968 přeťala okupace vojsk Varšavské smlouvy. Čsl. vedoucí činitele násilně odvezli do Moskvy, kde pod výhrůžkami museli podepsat dohodu. Smrkovský ji při ratifikaci ve sněmovně charakterizoval: „Řekněte mi, platí smlouvy podepsané zajatci?“ Byl zproštěn funkcí a hlídán. Nebojácně rozebral příčiny roku 1968 ve studii, otištěné v zahraničí. Smrtelně nemocný, řekl: „Nejen naše historická zkušenost, že nejmocnějším spojencem každé diktatury je strach. Přemoci v sobě strach, to je vlastně první vítězství nad diktaturou.“