Karel Hašler

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český herec, písničkář a filmový režisér. Od roku 1903 hrál v Národním divadle, od roku 1915 zpíval a hrál v Rokoku, Červené sedmě, byl režisérem ve Varieté. Jeho písně povětšině zlidověly. Hrál v němém i mluveném filmu: „Batalion“, „Tulák“, „Tonka Šibenice“, „Fidlovačka“ aj. Režíroval filmy „Písničkář“, „Za ranních červánků“ aj.
„Po starých zámeckých schodech, každý večer panna chodí, po schodech z kamene, za ruku se s chlapcem vodí, srdce má zmámené.“
— K. Hašler
Karel Hašler-1904 foto Josef Fiedler.jpg
Narození a úmrtí
  • 31. 10. 1879 (Praha)
  • 22. 12. 1941 (Mauthausen)
Památníky
Odkazy

Kolik vody proteklo Vltavou, než mu Zdenička Frimlová dovolila, aby ji směl doprovodit po starých zámeckých schodech na Nový Svět, kde bydlela. Bylo to jednou navečer, objevila se v Niklově kavárně, a než si bratr Rudolf sundal obřadně rukavičky a odložil špacírku, všichni chlapi ji potajnu sledovali. Sourozenci byli výtečnými klavíristy a Rudolf už provázel světem houslistu Jana Kubelíka. Zdenička zrovna nezahořela Hašlerovou noblesou, hleděla na jeho kavárenské komediantství zvrchu. Hašler zrovna neoplýval obecným a hudebním vzděláním jako ona, byl synem brumlavého kameníka pod zlíchovským kostelíkem, měl sestru a matka jim umřela.

Otec jej dal do učení na lehčí práci v rukavičkářském závodě na Kampě, jenže ta zvlhlá zeleň ostrůvku byla odjakživa plná kumštu, hnízdem divadla a všelijakých kejklířů. Karel si potají rovněž zahrál s ochotníky na Smíchově i na Malé Straně a nějak k prknům přilnul. Nečekal na výuční list a s prvním kočovným divadlem zmizel bůhví kam.

Toulal se s divadlem po Čechách a Moravě a jednou, přesně za šest roků, se objevil v Praze. Kamarádil s fandou stejného vyznání Deylem. Jenže kde se v Praze uchytit? Deyl potkal Vojana, s jeho synem kamarádil, a protagonista Národního divadla mu řekl: „Zkuste to v Lublani.’’ Tam teprve všechno začínalo a Čechů všech oborů tam bylo habaděj. Deyl byl jazykově velmi nadaný a brzy se stal lublaňským Othelem, ale Hašlerovy jazyky dělaly obtíže, proto zpíval v operetě.

Čas prchá a mládí dvojnásob. Sbalil svršky a v roce 1904 Deyl znovu potkal Vojana. Ten mu řekl: „Zkuste to u nás v Národním divadle.’’ Vzali jej, a po roce i Hašlera. Režisér Kvapil i jeho paní Hana si jej oblíbili. Měl talent a paní Hana nebo Vojan s ním často hráli. Pro Hašlera to bylo vyznamenání, jež mu zvedalo sebevědomí. Bůhví, co mu otec na uvítanou domů řekl, snad jenom mávl svalnatou rukou. Jenže Karel se jim chtěl odvděčit za to trápení bez něj a rovněž je potěšit. Přinesl otci a sestře lístky do lóže. Patrně oba byli v Národním divadle poprvé, a v lóži, to už přesahovalo jejich chudé ambice. Kolikrát mrkl okem do míst, kde seděli, když v jednu chvíli spatřil v otcových vějířích vrásek slzu. Za všechno to trápení, za dřinu s kamenem, za zamlklé dumavé večery s prutem nad vodou, za ten tichý žal, co mu způsobil, za všechno je odměňoval.

Zdeničce polichotilo, že ten kavárenský komediant hraje v důstojném svatostánku Thálie. Pak už se tolik nezdráhala a počítali po starých zámeckých schodech na nebi hvězdy. Hašler byl pozván k sourozencům do bytu na Nový Svět. Zanedlouho přinesl „panu Johanesovi“, čili Frimlovi, tři texty k písním a ten je zhudebnil. Nikoho nijak zvlášť neoslnily, ale Friml sám zazářil zhudebněním Červenkových veršů „Písně Závišovy“ a znalý světa, sbalil svršky a odplul 20. 2. 1904 za štěstím do Ameriky.

Hašler se tajně učil na klavír, kytaru, hudební teorii, psát verše a veršovat. Prostě doháněl samozřejmé a známé i začátečníkům v hudbě. V roce 1908 si v Národním divadle vysloužil další angažmá, tentokráte na dalších šest let a mohl Zdeničce nabídnout ruku. Za svědka mu byli Deyl a kamarád mlynář Trnka, majitel domu na Novotného lávce. Ten mu jako svatební dar nabídl bydlení nad řekou. Hašler v Národním divadle překvapil rolí ve hře „Revizor“ a v „Kupci benátském“, ale po večerech jej to táhlo mezi štamgasty „U Čížků“, kde tleskali jeho kupletům a písničkám. Jeho komediální skeče i písničky sic urážely Zdeniččin hudební jemnocit, ale Hašler si přece jenom přivydělal.

Tehdy otevíral arch. Havel svůj palác Lucerna a přemluvil Ignáta Herrmanna, který hrál skvěle na kytaru, i režiséra Kvapila, aby připravili scénky na slavnostní otevření. Byl to počátek Hašlerova úspěchu. Vydal 3. svazek svých písní, jimiž rozbouřil Lucernu. Ověnčen úspěchy v divadle i v šantánech, rozšiřoval svůj repertoár o vlastní dramata a příteli O. Nedbalovi dokonce přeložil text k operetě „Vinobraní“.

Jednou v roce 1916 Hašler divadelně hostoval mimo Prahu. Ráno zaspal představení hry režiséra V. Štecha „David a Goliáš“. Kvapil se nesmírně rozhněval a Hašlera propustil. Nedal se obměkčit či zviklat, prostě Hašler už zůstal v kabaretu. Hašlerova životní smůla zrodila Karla Hašlera „písničkáře“. Zpíval a hrál v Rokoku a od vzniku ČSR (1918) se za ním pět roků táhly davy do Lucerny, kde pranýřoval kdeco: nesnášenlivost, sobectví, keťasy, kariéristy, politické nadutce, ale zároveň psal písničkami vyznání lásky Praze. Hrál s ním na klavír skvělý Goldwell (Jan Borůvka) a účinkovali Bass, Longen, Futurista, V. Burian aj.

V roce 1925 si přivezl z Paříže zkušenost z varieté a uplatnil ji v karlínském divadle. Měl obrovský úspěch, s nímž mu stouplo sebevědomí, takže hrdě odmítl Frimlovu nabídku premiéry operety „Rose-Marie“. Rozezlený švagr operetu uvedl v Uranii, a ta Praze na dlouho uhranula. Řečiště Hašlerových zájmů se rozlilo do čtyř němých filmů: „Ahasver“, „Cikán Jura“, „Batalion“, „Tulák“ a v éře zvukového filmu byl málokterý bez jeho herecké či režisérské účasti. Začal filmovou dráhu roku 1930 ‘’Tonkou Šibenicí’’ točenou v dřevěných ateliérech v Košířích, a přes Fidlovačku pokračoval ke slavnému filmu „Písničkář’’ (1932), v němž poprvé zazněla jeho zlidovělá píseň „Ta naše písnička česká“. Filmy pokračovaly: „Za ranních červánků“ (1934) v roli J. Dobrovského a s vlastní hudbou až k poslednímu filmu „Městečko na dlani“ (1941). Hašler stál na piedestalu české kultury.

Při natáčení „Městečka na dlani“ v Ronově nad Doubravou jej zatklo gestapo. Jezdíval totiž ze své vily na Hřebenkách do dědin a měst, kde zpíval svoje písničky, především „Ta naše písnička česká“, kterou dojímal, rozplakával a zatvrzoval česká srdce proti fašismu.

Vězeň č. „T6581“ v německém lágru Mauthausen zemřel 22. 12. 1941. Ze zranění na lýtku vznikla flegmóna. V květnu 1945, kdy v Praze ještě stoupal kouř z rozvalin, odhaloval Hašlerovi na staré škole pod Zlíchovským kostelíčkem památník jeho celoživotní přítel Rudolf Deyl.