Ludwig van Beethoven

Z Pražský pantheon
Verze z 26. 12. 2019, 11:04, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Německý hudební skladatel. Dovršil svou dynamickou hudbou demokratického obsahu období vídeňského klasicismu. Z nejznámějších skladeb: „Symfonie d moll“ se Schillerovou „Ódou na radost“, „c moll“ čili „Osudová“, „Eroika“, duchovní skladba „Missa solemnis“ aj. Napsal jedinou operu „Fidelio“.
„Byl jsem ve svých úsudcích otevřený a způsobil jsem si tím nepřátele – teď neposuzuji nikoho, a to proto, že nechci nikomu škoditi a konečně si myslím, je-li to už něco kloudného, udrží se to přes všechno osočování a závist, jestliže však v tom není nic poctivého, nic hodnotného, rozpadne se to, ať to podpíráme sebevíc.“
— Ludwig van Beethowen v rozhovoru s V. J. Tomáškem
Beethoven.jpg
Narození a úmrtí
  • 16. 12. 1770 (Bonn, Německo)
  • 26. 3. 1827 (Vídeň, Rakousko)
Památníky
Odkazy

O vánocích roku 1795 přijel do Prahy poprvé. Pro něj to nebyla neznámá zemička s neznámým městem, o níž anglický varhaník a teoretik Burney řekl, že to je "konservatoř Evropy", protože v ní muzicíruje snad každý. Beethowen totiž hrával s přítelem Antonínem Rejchou pod taktovkou jeho strýce Josefa v bonské kurfiřské kapele a ten se mu o Praze navyprávěl dost. Antonín v Paříži proslul jako teoretik, skladatel a kantor a Ludvík se rozloučil s otcem, který byl solistou opery, ale nezřízeně pil a přes odpor kurfiřta se vydal do Vídně za slavnými muzikanty Haydnem a Schenkem. Oba byli u vytržení, když jim zaimprovizoval na klavír. Okamžitě jej zvaly aristokratické dvory na své hudební dýchánky.

O vánocích 1795 přijel Beethowen do Prahy, ale zda v Praze koncertoval, se neví. Když přijel po dvou měsících podruhu i se svým přítelem hr. Lichnovským, usídlil se v nóbl hotelu "U zlatého jelena" na Malé Straně. Hotel se pyšnil slavnými návštěvami, mezi nimiž prý byl i car Petr Veliký. Démonická Beethowenova hříva vzbudila velkou pozornost vznešené společnosti, která jej požádala o koncert přímo v hotelu. Po koncertě za nim přiběhl vrstevník, pětadvacetiletý hudbymilovný hr. Clam Gallas, pozdější zakladatel "Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách", a požádal ho o koncert ve svém paláci na Starém městě. Beethowen tu měl velký úspěch a trošku víc se zahleděl do něžných očích Clamovy snoubenky Josefiny Claryové. Složil pro její cemballo a mandolínu dvě skladbičky. Ojíněn hudebním úspěchem, Josefinou i chválou talentu, napsal v nadšeném dopise příteli: "Mé umění mi tady získává přátele a úctu".

Potřetí Prahu navštívil v roce 1798 už jako hudební hvězda Evropy. Praha se už nemohla jeho koncertu v sále Konviktu u sv. Bartoloměje na Starém městě už dočkat. Na nezapomenutelný koncert zavzpomínal s trochou nostalgií čtyřiadvacetilý pražský muzikantský samouk Tomášek, který snil právě snil o kariéře klavírního virtuóza. Byl natolik po Beethowenově vystoupení tak zakřiknut, že se prý nemohl na klavír doma mnoho dní ani podívat. Bylo už nepsaným "zákonem", muzikanti ze světa navštívili Mozartovu Bertramku. Beethowen tu rovněž zašel za manžely Duškovými, kteří Bertramku vlastnili. Beethowen s paní Josefinou, evropským sopranem, už koncertoval ve Vídni a jinde. A Dušek, výtečný klavírista, měl pověst skvělého učitele hudby. Sláva hlasu choti, jež byla jeho žačkou, to bylo jeho dílo. Beethowen Josefině věnoval árii "Ah, perfido".

V šestadvacíti Beethowen ztrácet sluch a úplná hluchota přicházela rychle. Snad prý hluchota se zapsala do jeho bručivé a vášnivě otevřené povahy. Génius se stáhl do sebe. Byl povahově hrdý, kritický a vzdával hold demokracii ducha a nenáviděl blazeovanost snobů. Traduje o něm historek až příliš mnoho, ale ta z Lichtenstejnova zámku v Hradci u Opavy je pravdivá. Opilí hejskové jej tu nutili hrát všelijaké trdlovačky a když toho už bylo dost, Beethowen ujel v noci ze zámku. Pak se ještě v Praze zastavil při cestě na léčení do Teplic.

Pražský "hudební papež", jak se říkalo skladateli a učiteli hudby Tomáškovi, vzpomíná, že za návštěvy bratra ve Vídni shlédl představení Beethovenovy jediné opery "Fidelio". Pak 10. a 24. října 1814 navštívil v tiché vídeňské uličce Beethowena. Prý jej přijal v rozlehlém pokoji velmi vlídně. Všude i na podlaze bylo plno papírků s hudebními nápady. Tomášek, o pět roků mladší, pochválil Beethowenovu píli. "Což mohu jinak? Co by tomu řekla moje sláva?!" A na oplátku pochválil nadání Tomáškova žáka Hugo Voříška, který mu nedávno přinesl ukázat svou skladbu. Vyčítal Vídni, že poklonkuje "novému" a od srdce si ulevil: "..největší klavíristé byli i největšími komponisty, ale jak hráli! Ne tak jako dnešní pianisté, kteří klaviaturu jenom přebírají naučenými pasážemi dolů a nahoru, puč, puč, puč – co to znamená? Když hráli skuteční virtuózové, bylo to něco plynulého, něco uceleného, kdyby se jejich improvizace zapsaly, byly by to dobře vypracované skladby."

Beethowenovu slávu šířilo osm symfonií, včetně "Eroiky", "c moll" (Osudová), balet "Stvoření Prométheovo", monumentální oratorium "Kristus na hoře Olivetské", 32 klavírních sonát, z nichž zůstala v obecném povědomí světa "Patetická". Hrála se už jeho "Appasionata", z ouvertur "Coriolanus" a "Egmond", z deseti sonát "Jarní" a "Kreutzerova".

Úplně hluchý byl Beethowen víc než třetinu života. Snad i proto je v jeho hudbě tolik dramatické síly. Slavnou "9. symfonii d moll" se závěrečným sborem podle Schillerovy "Ódy na radost" napsal v roce 1824, ve stejném čase jako svou nádhernou "Misa solemnis" (1823).

Tomášek vyslovil ve 40. letech o Mozartovi a Beethowenovi pozoruhodný příměr: "..představuji si Mozartova génia jako slunce, které svítí a hřeje, aniž by opouštělo svoji uzákoněnou dráhu, kdežto Beethowena nazývám kometou, která naznačuje odvážné cesty...".