Marina Cvětajevová

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Marina Ivanovna Cvětajevová

26.9.1892 Moskva

31.8.1941 Elabug na Sibiři

Pohřbena v Elabugu

PD s portrétem, D.Kotek 1989

Švédská 51


Ruská básnířka. Psala verše stesku, lásky, samoty. V Praze žila v letech 1922-1925. Odešla do Paříže a roku 1938 se vrátila do Ruska. Napsala: kromě sbírek veršů 17 poem, 8 básnických dramat, eseje a autobiografickou prózu. "Verši o Čechách" odsoudila okupaci ČSR.


"Křišťálová země Tvé srdce je granát žij a šťastná buď z žuly je Tvá hruď" M. Cvětajevová: Verše o Čechách


Pamětní deska na Puškinově muzeu v Moskvě připomíná jejího otce, ruského jazykovědce a historika umění Cvetajeva. Matka byla klavíristkou a Marina překvapila rodiče v šesti letech veršíky. Byly prostinké a samozřejmé jako dětská mluva a neprojevil se jenom jako zrcadlo prostředí, v němž žila. Talent byl v ní a šlechtila jej umělecká rodiny. Vědomostmi přerůstala spolužáky a odmala mluvila francouzsky jako rusky.

V šestnácti ji poslali na pařížskou Sorbonu studovat starofrancouzštinu a v osmnácti Marina překvapila první básnickou sbírkou "Večerní album". Verše byly psány jedním dechem, jakoby slova už čekala hotova, až se obléknou do svátečního. Mladičká básnířka učarovala svou samozřejmou prostotou a lyrickým půvabem, který čněl nad průměr soudobé mladé ruské poezie.

V Rusku bývalo ve zvyku deklamovat vlastní verše někde pod Puškinovým pomníkem nebo na pódiu venku či v sále. Poesie byla odjakživa přirozenou součástí národní mentality. Marina se jednoho večera objevila v moskevském velkém sále a stala se mezi mladými básníky "královnou" večera.

Marinu vyhledal ruský symbolistický básník Valerij Jakovlevič Brjusov (1873-1924), protože mu učarovala její poesie. A potom za Marinou přišel další ruský básník Maxmilián Alexandrovič Vološin (1878-1932), uchvácený jejími básněmi tak mohutně a ohnivě, že se obdiv proměnil v žár lásky. A byl vzájemný, takže spolu odjeli na delší čas na Krym a Marina do smrti nezapomněla na ony chvíle u moře, jež se už nikdy nezopakovaly.

Kritika Marinu zařadila mezi hvězdy mladé ruské poesie. Mluvili o výjimečnosti, osobitosti, prostotě, moudrosti a něze, prostě o všech atributech výjimečného talentu. Štěstí je sluncem poesie a pod tímto sluncem jí kvetly často jenom chudobky. Marina preludovala a její verš vroucněl. Když jí bylo dvaadvacet roků, pozhasínaly nejenom ruské múzy, ale múzy v celé Evropě, protože tam, kde hřmějí děla, mlčí múzy. Začala první světová válka. Revoluce v únoru 1918 smetla cara a ustavila v únoru 1917 socialistickou vládu Kerenského a v říjnu 1918 komunistickou vládu Lenina.

Osudy lidí se propletly, vyhladovělou Rusí mašírovaly ruské i cizí armády, vojáci i lidé v zázemí toužili po míru a vojáci utíkali z fronty k rodinám. Když bitvy armád zmlkly, uspořádal Brjusov v roce 1920 večer ruských básnířek. Marina na něm recitovala svoje verše, ba nerecitovala, ale jen vyprávěla jako někomu přímo v sále a když skončila, lidé bouřili nadšením. Porevoluční čas ji však odloučil od manžela, který jako důstojník carské armády emigroval do Prahy. Marina zůstala i s dcerkou v Rusku a trvalo to dva roky, než ji nové úřady povolily vystěhování.

V roce 1922 přijela do Prahy, kde žila velká komunita ruských emigrantů. Každý si hledal obživu a životní zařazení. Nebylo to lehké, protože žili v ČSR jenom na obnovovaný vystěhovalecký pas, neboť ČSR uznala nové Rusko až v roce 1934. Mezi emigranty bylo hodně zemědělských inženýrů, ekonomů, historiků, malířů, ale i spisovatelů, např. Averčenko, Tzeidze, slovníkář L. Kopeckij a další, jak dokumentuje hřbitov ruských emigrantů na Olšanech. Zemědělci měli v Poděbradech svou akademii a evropské emigrantské vydavatelství "Plamja" s centrem v Paříží mělo filiálku i v Praze.

Cvetajevová zůstala v pražské emigraci tři roky. Přes přátelskou výpomoc ruských i českých přátel, zle na ni doléhaly starosti s obživou. Žilo se jí špatně. Musela se sedmkrát stěhovat do levnějších bytů a načas zakotvila dokonce v mimopražské obci Vinoř, kde se jí narodil syn.

Praha ji okouzlila, chodila po Karlově mostě a dívala se na němou krásu jeho soch. Její verše dýchaly smutkem a steskem po domově. V listopadu 1925 se rozhodla pro Paříž, protože jí byla bližší jazykem a doufala, že silná pařížská enkláva Rusů jí bude větší oporou. Nějakou dobu se zdálo, že ji osud vyslyšel. V Paříži vydala sbírky "Rozloučení", "Psychea" a "Řemeslo". Zveřejňovali jí eseje i verše v ruských vydavatelstvích a časopisech. Její citlivě střízlivý a jemně vzdělaný rozum ji však vtlačil do opozice k ruské hašteřivé komunitě.

Po sbírce "Po Rusku" ji emigranstké vydavatelství otisklo ještě verše z pobytu v Praze a pak ji odmítlo cokoli vydat. Její poetické struny se přeladily do moll. V dopise svým přátelům v Praze napsala: "Bídu, v níž žiji, si těžko můžete představit, nemám žádných prostředků k životu kromě psaní."

Když se schýlilo ke světové válce a Hitler okupoval české země, srdce jí vybuchlo obžalobou. Něžné pero zatvrdlo. "Nezemřeš národe/Bůh tebe chrání", vykřikla k české zemi. V roce 1939 se otevřela možnost návratu domů. Vrátila se se synem do Moskvy, jenže nikdo už její verše neznal a setkala se dokonce i s podezřením. V roce 1941, když byli Němci pod Moskvou, evakuovali Moskvany až někam za Ural. Prožívala těžké chvíle osamění a její něžný cit neunesl cizotu v rodné zemi. Koncem srpna 1941 si vzala život.

Po válce objevila její bolestnou, něžnou a citlivou poesii mladá generace a vzala ji za svou. Do ruské poesie vstoupily nezvyklé tóny, jež rozevíraly zastíněné stránky lidského nitra.