Petr Iljič Čajkovskij

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

7.5.1840 Votkinsk v Rusku

6.11.1893 Petrohrad

Pohřben v Petrohradě (Někropol mistrů umění)

PD s portrétem, Š.Malatinec 1984

Žitná 564/14


Ruský hudební skladatel. Ovlivnil jej Mozart a romantismus. Jeho tvorba je symbiózou západoevropské a ruské hudby. Nejvýznamněji se zapsal do instrumentální hudby: Ze symfonií: 4.,5. a 6. Z oper: "Evžen Oněgin", "Piková dáma". Z baletů: "Labutí jezero", "Šípková Růženka" a "Louskáček".


"...oněch deset dní v Praze tvoří kulminační bod pozemské slávy, jeho Petr Iljič za života dosáhl..." bratr Modest Iljič Čajkovskij


Byl 12. únor 1888, lidé se choulili do kožichů, přešlapovali a zvědavě vyhlíželi na Státním nádraží (dnes Masarykovo) vlak. A pak zaječely brzdy a v okénku se objevila jeho našedlá hlava. Přivítal ho přítel Antonín Dvořák a odcházeli v dlouhém průvodu Hybernskou ulicí do hotelu "De Saxe" na rohu Senovážné a Hybernské ulice. Tak velkoryse se vítají králové, ale tak srdečně se vítají jenom skuteční přátelé. A návštěva přišla z Ruska, němuž Češi měli tradičně slovanský srdečný vztah.

Čajkovskij byl v hudebním světě jedním z "králů" evropské hudby, jehož na stolec vyzvedla obrovská popularita. Kdysi mu z jeho životní nouze pomohla tajuplná mecenáška Naděžda von Meck, která s ním později putovala po metropolích a nejdéle spolu pobyli v Itálii a Švýcarsku.

O Praze Čajkovskij věděl. Znal hodně od českých muzikantů, kteří pobývali na Rusi. S českým mistrem houslí Laubem, jehož Čajkovskij považoval za největšího mistra houslí na světě, učil na moskevské konservatoři a spřátelili se tak, že Čajkovskij Laubovi dedikoval 3. smyčcový kvartet Es Dur. V Petrohradě Čajkovskij poznal rodáka od Kladna Vášu Suka, který zůstal v Rusku natrvalo a jako skladatel a dirigent petrohradské opery se dočkal titulu národního umělce Ruska. Nebo se znal s mistrem taktovky Nápravníkem, nu, těch známých mezi českými muzikanty bylo velmi hodně.

Zakladatel petrohradské konservatoře Rubinštejn musel ředitele petrohradského Technologického institutu hodně přemlouvat, aby nechal syna studovat konservatoř. Ale otec neslevil a Petr musel pro jistotu své budoucí existence nejdřív na práva, jež ho také nakrátko i živila. Petr Iljič přece jenom konservatoř absolvoval a odešel učit na moskevskou konservatoř.

Jenže pro Čajkovského to bylo málo informací o Praze. Chtěl vědět co nejvíce. Hostitelé mu připravili opravdu bohatý program. Druhého dne si proň přišel do hotelu Dvořák a zavedl jej na Žofín, kde na něho v sále čekalo hodně lidí. Požádali jej, aby převzal taktovku orchestru Umělecké besedy a zadirigoval svůj 1. klavírní koncert "b moll". To nebyl potlesk, to byla bouře a stejně se musel děkovat po svém koncertu "D dur", v němž houslové sólo hrál český virtuóz Karel Halíř.

Čajkovskij byl nadmíru spokojen a zakočil svoje žofínské expozé koncertem své ouvertury "1812". Žofín snad ještě nebyl svědkem takových ovací, když se z Čajkovského ouvertury ozvala melodie ruské hymny. V té hudbě ožívala česká paměť na hrdinství ruských vojsk v čele se Suvorovem, jež se vracela domů z bitev proti Napoleonovi a pobyla krátce v Praze. V té hudbě se rozevíraly kapitoly česko-ruských dějinných vztahů českého národního obrození. Dvořák si navečer přítele odvedl domů do Žitné ulice.

Čajkovskij se nemohl dosytit krás i pamětihodností Prahy a jejich vzácností, takže zamýšlený týden pobytu se protáhl na deset dní. Každý den byl pro něho vzrušující. V Národním divadle dávali na jeho počest Verdiho Othella a Smetanovu Prodanou nevěstu. A v dalších dnech se mu znovu rozevřel Žofín a Čajkovskij šel na plesu z náruče do náruče urozených dam vybrané společnosti.

Nejvíc jej prý okouzlila Staroměstská radnice, v níž si dlouho prohlížel interiér a naslouchal vyprávění o dramatech českých dějin. Samozřejmě, že nemohl vynechat pravoslavný kostel sv. Mikuláše vedle radnice, kde se na jeho počest konaly pravoslavné bohoslužby. Snad se o této chvíli dověděl jeho spolužák a přítel Alexandr Andrejevič Archangelskij, který ke skonku života řídil v pravoslavném chrámu sbor a v roce 1924 v Praze zemřel.

Čajkovskij nevynechal Pražský hrad a Loretu, kde si kdysi Lizst zapreludoval na zvonky. Ale největší okamžik pro něj byla návštěva Bertramky. Všechno tu ještě připomínalo jeho muzikantskou lásku od dětství - Mozarta. Jakoby nevěděl, že tu Mozart napsal ouverturu k "Donu Giovannimu", zázračných 400 taktů za 4 hodiny. Zapsal se s Dvořákem do pamětní knihy a odešli na pražskou konservatoř, kde studoval Čajkovského přítel houslista Ferdinand Laub. Dvořák Čajkovskému věnoval partituru své symfonie "d moll".

V předvečer odjezdu dirigoval Čajkovskij v Národním divadle svou "Smyčcovou serenádu" a část baletu "Labutí jezero". Před odjezdem prosycen dojmy i z posezení v hospůdce "U medvídků" nebo v Americkém klubu dam v muzeu Vojty Náprstka, zapsal si do deníčku, že "...prožil okamžik absolutního štěstí". Čilý ředitel Národního divadla Šubrt si na něm vyžadonil pražskou premiéru "Evžena Oněgina". Navečer před odjezdem dojatě naslouchal sboru Hlaholu, který mu pod okny hotelu zazpíval na rozloučenou.

Podruhé navštívil Prahu koncem roku 1888. Pobyt mu ztrpčilo špatné provedení jeho V. symfonie "e moll", tak že rozhněván málem z Prahy odjel. Naštěstí výtečná premiéra "Evžena Oněgina", v níž hlavní roli zpíval Bohumil Benoni, zhojila Čajkovského vznětlivost.

Naposled se v Praze objevil roku 1892. Dvořák byl v Americe, ale přijetí bylo stejně srdečné jako předtím. Vyhradil si čas na podzimní procházku Prahou a navečer se v Národním divadle rozhrnula opona jeho pražské premiéry "Pikové dámy" zkomponované přede dvěma roky.

Čajkovskij prožil většinu života ve světě a jako hudební vyslanec Ruska získal sympatie. Byl hodně unaven, toužil se usadit doma a našel si "hnízdečko" v ruském Klinu. Na světových pódiích zněly jeho symfonické skladby, z nichž 4.,5. a 6. patří mezi vrcholy hudby 19. století a svými operami dokázal propojit hudební tradice Ruska s hudbou Evropy.