Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Historický spisovatel, vysoký úředník u habsburského dvora. Čeští místodržitelé Slavata a Martinic byli 23. 5. 1618 svrženi z oken české kanceláře Pražského hradu (2. pražská defenestrace). Napsal 14. svazků „Historického spisování“.
Wilhelm Slawata.jpg
Narození a úmrtí
  • 1. 12. 1572 (Čestín)
  • 19. 1. 1652 (Vídeň)
Památníky
  • Zahrada Na Valech; Obelisk se jmény P. Marie, Ježíše, s erbem, hvězdou, nápisem a písmeny J. B. C. A. M.
  • Pohřben v Jindřichově Hradci
Odkazy

Dne 8. listopadu 1620 byla na Bílé hoře završena porážka českých stavů, kteří podlehli přesile pluků Ferdinanda II. a Katolické ligy, podporované papežem. „Zimní král“ Fridrich Falcký vládl Čechům opravdu jenom jednu zimu. Dozvuky porážky Čechů byly kruté: na Staroměstském náměstí bylo 21. 6. 1621 popraveno 27 vůdců protestantů, a jejich 12 hlav vítězové vystrčili z okének Staroměstské věže. Hrabě Lichtenstein okamžitě konfiskoval majetek českých kacířů, kterých bylo podle hrubých odhadů z rodné země vyhnáno několik stovek tisíc.

Slavata pocházející ze staré českobratrské rodiny mezi potrestanými nebyl. Už v roce 1597 totiž přestoupil ke katolíkům. Proč, když pocházel ze staré českobratrské rodiny? Jeho předchůdci byli v roce 1547 mezi vzbouřenci proti císaři Ferdinandu I. a jenom pro minulé zásluhy rodu jim vítězný císař nesťal hlavu. Majetek jim však zkonfiskoval, takže rodu zbyl jenom statek v Čestíně u Čáslavi, který pak vlastnil Slavatův otec, jehož byl Vilém třetím synem. Vilémův talent vzdělával skvělý českobratrský historik Jan Jafet, který jej naučil nejen dějinám, k nimž mladík tíhl, ale i české a latinské řeči.

V sedmnácti studoval Vilém v Praze, a potom se s přáteli vydal za studiem práv do Itálie. Pohledný elegán tu vynikal v hudbě, tanci a v šermu a ve společnosti lámal hrou na loutnu dívčí srdce. Babička jej už doma vtahovala do katolických paláců a kostelů, jež byly velmi vznosné vedle českobratrské víry chudoby. V bohatých českých rodinách bylo v módě ženit se s bohatými Italkami. Slavata se oženil s bohatou italskou katoličkou. A to je Slavatova náboženská geneze. Jezuité jej v Jindřichově pokřtili na katolíka.

Zprvu se Slavata bránil výtkám, že se odcizil českobratrské víře. Ale po návratu z tříletého pobytu v západní Evropě jej konexe vynesly k císařskému dvoru Rudolfa II. na místo komorníka, později do postavení dvorního maršálka a tajného rady císaře. Pak zasedl na prezidentský stolec české komory, a nakonec s katolíkem Martinicem zastával místo královského místodržitele v Čechách. Po smrti Rudolfa II. se postavil proti jeho nástupci Matyášovi. Po Bílé hoře byl bezvýhradným stoupencem Ferdinanda Štýrského (císař Ferdinand II.). Čeští bratři si stěžovali, že na svém panství pronásledoval zrovna jako Martinic nekatolické poddané, přestože platil „Rudolfův majestát“ (1609) ztvrzující náboženskou toleranci. Trpělivost protestantských stavů přetekla a na tajném ujednání v domě Smiřických „U Montágů“ na Malostranském náměstí čp. 6/III se dohodli na radikální akci. Vtrhli za vedení hr. Thurna na Pražský hrad do Slavatovy a Martinicovy kanceláře a žádali záruku tolerance jinověrců. Když místodržitelé odmítali, vzbouřenci popadli Slavatu a vyhodili jej oknem do 16 metrové hloubky hradního příkopu. Slavata se bránil, proto narazil hlavou o římsu a dopadl z výšky 16 metrů na kámen. Martinic, který vyletěl za ním, jenom sklouzl po stráni a písař Fabricius, který neprozřetelně protestoval, dopadl jen s nepatrným zraněním a běžel do města.

Událost se zapsala do českých dějin jako 2. pražská defenestrace (23. 5. 1618). Slavata později popsal tok událostí tehdejších dějin. Začal psát své dílo už jako prezident České komory. Sám byl po Bílé hoře jedním z tvůrců tzv. „Obnoveného zřízení zemského“ (1627), v němž kromě jiného byla katolická víra prohlášena za jediné náboženství v zemi. Jako rádce panovníka, nejvyšší hofmistr a kancléř prý z konfiskací rozhojnil svůj majetek. V roce 1636 se dostal s císařskou družinou do Řezna a přečetl si tam spis exulanta gen. Thurna. V polemice s ním začal psát historickou obranu katolické protireformace v Čechách i v Evropě od roku 1526, čili od doby, kdy Václav Hájek z Libočan skončil svou kroniku. Postupně napsal ve skvělém slohu 14 objemných svazků „Historického spisování“, jež rozčlenil do 49 dílů. V první knize polemizoval s Thurnem zejména o Rudolfově Majestátu a prokazoval, že kališnické stavy porušovaly podvratnou činností nejen lidskou, ale i božskou autoritu. Svůj šťastný pád Slavata přisoudil Panně Marii, kterou prý vidělo procesí, jdoucí přes Karlův most, jak se vznáší nad Pražským hradem a přidržuje ho „aby ho při dobrém zdraví dobrotivě zachovati ráčila.“

Slavata dovedl své dílo až do roku 1592.