Alexandr Vasiljevič Suvorov

Z Pražský pantheon
Verze z 10. 4. 2020, 11:52, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ruský vojevůdce. Bojoval proti Turkům, Polákům, Francouzům a v žádné bitvě neprohrál. Po legendárním přechodu strmých skal masivu Gotthard se vrátil s vojsky přes Prahu a české území domů.
„Dav si hrob vykopati, položil se v něj a kázal, aby ho zemí zasypali. Tu zahřměl křik: „Veď nás na kraj světa!“ i útokem kupředu hnáno.“
— Před zdoláním masivu Gotthard v Alpách (L. Rittersberg: Dějiny Ruska, 1857)
Suvorov with a Field-Marshal's batoon.jpg
Narození a úmrtí
  • 13. 11. 1730 (Moskva)
  • 18. 5. 1800 (Petrohrad)
Památníky
  • Národní 37/38; PD s bystou, L. Boček, V. Kvasnička 1947
  • Pohřben v Moskvě
Odkazy

Po jeho vítězství proti Francouzům v třídenní bitvě 17.-19. června 1799 na břehu řeky Trebbie, kde Hanibal kdysi přemohl Římany, zahrnul ho car Pavel, syn Kateřiny II., přízní. I Kateřina si kdysi udatného Suvorova vážila, i když proti němu intrikoval její miláček Potěmkin, pod nímž Suvorov sloužil. V roce 1788 porazil Suvorov Turky u Kynsburnu, 1790 u Izmailu a polského Kosciuska roku 1894 rovnou ve Varšavě. Když Kateřina 6. listopadu 1796 zemřela, Suvorov odešel na odpočinek.

Táhla mu sedmdesátka a obdržel dopis od rakouského císaře Františka II. (později František I.), který byl v úzkých ve vojenských bitvách s Francouzi a spolu s anglickým ministrem Pittou ho požádal o vedení rakousko-ruských vojsk. Jmenoval ho 29. března 1799 polním maršálem a Suvorov měl za úkol vyhnat Francouze z Lombardie. Suvorov úkol přijal, ale za podmínky, že mu do vedení vojsk nebude mluvit vojenská rada Františkova dvora.

Zakrátko vytáhl se 62 tisíci vojáky k italskému Mantovu, kde se usadila napoleonská vojska, oblehl město, ale z rakouského dvora vzápětí dostal příkaz rakouské generality, aby u Mantovy zůstal. Suvorov se držel císařova slibu. Předal velení rakouskému generálovi Krayovi. Vyrazil za francouzským generálem Moreauem k řece Addě u Kassany a v bitvě 16. dubna 1799 jej porazil. Čekal ho ještě boj s generálem MacDonaldem, který se chtěl spojit s Moreauem, ale Suvorov jej ve velké bitvě 17.-19. června u řeky Trebbie rovněž porazil. Zbytky francouzské armády utekly do nížin a tím vyklidily své opěrné pozice v Itálii.

K té největší bitvě se teprve schylovalo na výšinách u Novi, kde generál Moreau s generálem Joubertem stáli 40 ticícovou armádou proti 36 tisícům vojska Suvorova. Jenže Suvorov je ve velké bitvě 5. srpna 1799 porazil, čímž skončila francouzská nadvláda v Itálii.

Jenže uražená ješitnost rakouského generálního štábu ani nepoděkovala, že zásluhou Suvorova má monarchie zpátky Itálii. Nařídila generálu Krayovi, kterého Suvorov nechal u Mantony, aby Suvorova neposlouchal. Suvorov se rozlítil a požádal císaře o zproštění vedení vojsk. I ruský car Pavel ochladl k Rakousku, ale Suvorova přece jenom u vedení rakouských vojsk ponechal. Poslal mu ale dopis, v němž ho zplnomocnil carským právem, udělil mu titul „generál italijskij“ a přiložil svou podobiznu.

Suvorov se chystal s vojskem do jižní Francie. Z vídeňského dvora však znovu obdržel příkaz, aby zamířil do Švýcarska, kde bylo 70 tisíc Francouzů. Požádal rakouský dvůr, aby ponechal rakouské vojsko v Curychu do doby, kdy přitáhne se svým vojskem, jinak ruský oddíl Korzakova podlehne velké přesile Francouzů. Jenže generálská elita dvora ve Vídni rakouská vojska stáhla a Korsakova to stálo 10 tisíc mrtvých vojáků. Francouzi mu zabránili v ústupu vstříc Suvorovovi a musel oddíl zachránit opačným směrem.

Suvorov musel přivést vojska pod Gotthardský masiv, v jehož skaliskách byli ukryti Francouzi. Odehrálo se nejkrutější drama muž proti muži na bodáky. Suvorov musel masiv dobývat krok za krokem, než se před zakrvácenými ruskými vojáky objevila pustá divoká příroda skalisek s propastmi a prudkými srázy skal, jež byla jedinou cestou úniku. Stoupali proti střelám a mezi padajícími balvany.

Vysílení ruští vojáci tiše reptali, ba vypovídali Suvorovi poslušnost, ale starý válečný veterán jim posmutněle řekl: „Vy nejste už moje děti a já už nejsem vašim otcem.“ Nechal vykopat hrob a lehl si do něho, ale vojáci plakali a prosili ho, aby je vedl. A pak v nelidských podmínkách táhli dále dvěma proudy, s obrovskými ztrátami dobyli Gotthardský masiv a nepředstavitelně hlubokými srázy, jezery a roklemi se spouštěli do Ursenského údolí. Tam vydýchli a mohli křiknout ono známé, nikoli Hanibal, ale: „Suvorov ante portas“.

Za branami horské smrti Suvorova vojska nečekala travnatá louka, ani slunce, ale stála tam francouzská vojska, bitva za bitvou na denním pořádku až do 17. září, kdy ruské oddíly znaveně vstoupily do nurbenské roviny. Suvorov zajal 25. září francouzského velitele Lecouba a sjednotil zbytky svých pluků.

Rakušanům se nechtělo táhnout do Švýcarska, aby dovršili Suvorovovu vyhranou bitvu.

Car Pavel na protest odvolal svá vojska do Ruska a Suvorov se cestou zpátky domů zastavil s vojáky v Praze. Chtěl si odpočinout inkognito, ale když se 20. prosince 1799 jeho vojska rozložila za Vltavou, Češi je přivítali jako vítěze. Vojenští odborníci zvali Suvorova na porady a konference, bohatě jej zahrnovali hostinami, zábavami a slavnostmi. Rázný Suvorov neměl oslavy v lásce, byl z prosté ruské rodiny a otec mu vybral vojančinu spíš pro jistější obživu. Otevřenost mu natropila ve vybrané společnosti moc nepříjemností. Hříšně přesahoval schopnostmi i ruskou dvorní elitu, což mu neodpustili. V Praze se konečně setkal s upřímností a opravdovostí. Baron Jakub Wimmer jej uhostil i s velitelským štábem ve svém paláci na dnešní Národní třídě a Suvorova syna Arkadije pozvali do paláce Příchovských na Příkopech, jehož majitelem byl válečný dodavatel Tuscany. Suvorov přijal pozvání i na komickou operu „Principe di Tarente“ v Nosticově divadle a na německou komedii „Der Schwarze Mann“ u Clam-Gallase. I na Strahově se musel podepsat do pamětní knihy.

Velkou hostinu mu uspořádali v malostranském hotelu „V lázních“. Malíř Březina narychlo namaloval plán míst, kde Suvorov zvítězil a dvorní malíř Schmidt na zakázku saského kurfiřta namaloval Suvorovův portrét. Kopie portrétu je uložena v Petrohradě.

Dne 28. ledna 1800 se unavený Suvorov s Prahou rozloučil. Po cestě domů se zastavil v Chrudimi, Vysokém Mýtě a jinde, kde byl královsky uvítán. Spěchal do Petrohradu, kde mu car chystal pomník. Jenže dvorské intriky dokážou i nemožné. Když dorazil k Petrohradu, byly městské brány uzavřeny.

Utrmácen životem i lidskou malostí zemřel za čtyři měsíce v Moskvě.

V roce 1947 mu v Praze odhalili bystu na paláci, ve kterém bydlel. Po roce 1989 byl vrácen majetek šlechtě a zrodil se tlak na její odstranění. Stejně se zrodil tlak na vrácení nejkonzervativnějšího rakouského císaře Františka I. na Krannerův piedestal. Šlechta má nejen prastaré hrady a zámky, ale má i prastaré touhy vrátit život, včetně šlechtických titulů. Ty zrušilo první zasedání Národního shromáždění zrozené ČSR 28. října 1918. Hned po zavedení osmihodinové pracovní doby.