Alois Rašín

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český právník a politik. Byl vězněn v procesu s tzv. „Omladinou“ (1893). Za 1. světové války člen protirakouské ilegální skupiny „Maffie“. Roku 1915 odsouzen k smrti, 1917 amnestován. Jeden z pěti „Mužů 28. října“ při zrodu ČSR. Ministr financí 1918-1919, a 1922- 1923. Dne 5. ledna 1923 byl na něj spáchán atentát, jemuž podlehl.
„Občanstvo nekoná své povinnosti a spoléhá ve všem jen na úřady. Dnes nesmí se dělat politika třídní, máme dost času přemýšlet o tom, jaká má být republika, zda socialistická či jiná. Dnes musí býti republika lidová, aby v ní vládl celý národ tak, aby všichni šli za myšlenkou čistoty života, potírání korupce a ozdravění od rakouské choroby.“
— A. Rašín zjara 1919
Alois Rašín.jpg
Narození a úmrtí
  • 18. 10. 1867 (Nechanice v Podkrkonoší)
  • 18. 2. 1923 (Praha)
Památníky
  • Žitná 562/10; PD s portrétem, J. Fiala 1925
  • Pamětní deska v Dělnickém domě v Braníku odstraněna, autor St. Sucharda, F. Fiala
  • Pamětní deska na mohyle poblíž rest. „Čertův mlýn“ v Divoké Šárce odstraněna za okupace. 1931 (zde se scházel ve válce s Kramářem a Sísem)
  • Pohřben na šáreckém hřbitově
Odkazy

Vyšel před devátou zrána s aktovkou a doutníkem v ústech z domu v Žitné (nyní č. 10) a když přišel k autu, třeskly dva výstřely. Syn Ladislav a lékař, který v domě bydlel, vyběhli. „To má člověk za poctivou práci,“ sykl Rašín, když jej zvedali ze země. Kulka mu projela pravým bokem, zasáhla plicní lalok a přerazila mu páteř. Tři týdny bojoval v podolském sanatoriu se smrtí.

Zemřel v neděli ve 13:45 hodin. A pak jej velký průvod lidí vyprovodil z panteonu Národního muzea na Olšany, kde byl podle přání zpopelněn. Devatenáctiletý akvizitér pojišťovny, anarchista Josef Šoupal se přiznal, že střílel, aby zastrašil politickou reakci, kterou viděl i v Rašínovi. Ve vřavě, jež se strhla 19. března 1923 v Národním shromáždění, byl většinou koaličních stran přijat „Zákon na ochranu republiky“.

Rašín „neměl politiku za divadélko“ asi proto, že sám byl „činná, drsná, energická povaha“, jak napsal F. Peroutka. Měl za ušima po otci, nechanickém pekaři, který rozpoznal v devátém dítěti talent a poslal jej na hradecké gymnázium. Pak radikální mladík obhájil v Praze doktorát práv a 25. září 1891, v době slavnostního vítání císaře Franz Josefa I. v Praze, vydal spisek „České státní právo“. Policie knížku okamžitě zkonfiskovala a obvinila čtyřiadvacetiletého právníka z opovrhování státním svazkem v Rakousko-Uherské říši, z urážky jeho veličenstva, a rovněž, že se „radikální vlastenci“ (tak si policie nadepsala fascikl), čili česká mládež, dovolila hlasitě žádat české státní právo. Rašín se podle policie dopustil ještě trestných činů kritiky klerikálů, čili rakouských ideologů, Němců za útlak češtiny i kritiky zákonodárství zájmových skupin.

To všechno mladým, radikálním Čechům spočítali v zinscenovaném procesu s tzv. „Omladinou“, jež prý zorganizovala protistátní skupinu, což dosvědčil konfident Mrva. Dne 6. září 1893 poslal soud s tzv. „Omladinou“ 76 mladých českých chlapců až na 2 roky do věznice na Bory a Rašínovi, navíc ke dvěma rokům vězení, odňali titul doktora práv.

Rašín se po studiu zabýval národním hospodářstvím, a mladočeský protagonista prof. Kaizl, jej rovněž inspiroval ke studiu finančnictví. Už v roce 1901 Rašín kandidoval za mladočechy do Říšského sněmu. V té době našel společný nacionálně politický jazyk s Karlem Kramářem, za jehož nacionální stranu byl v roce 1911 zvolen do Říšského sněmu.

Výstřelem v Sarajevu 1914 si Srbové vyřidili účty za rakouskou anexi své země. Jenže smrt následníka trůnu Ferdinanda d'Este byla podnětem nejen k trestu viníkům, ale signálem pro válku. Masaryk, Beneš a Štefánik za této války vedli v emigraci boj o samostatnou ČSR a doma vznikla v roce 1915 ilegální protirakouská organizace „Maffie“. Dala si za úkol, získávat důležité údaje o tajných jednáních Rakouska s Německem a o všem, co bylo důležité pro informaci zahraničního odboje.

Dne 12. července 1915 rakouská policie zatkla Rašína, Kramáře a sokolského starostu Scheinera za protirakouské pikle, a postavila je před vojenský soud, což znamenalo rozsudek smrti. Smrt stařičkého Franz Josefa I. u něhož čekal rozsudek smrti na podpis, zachránila třem českým politikům život. Jeho nástupce, císař Karel, byl situací přinucen vyhlásit amnestii a třebaže usiloval o zachování monarchie, nezadržel její pád ani nabídkou rakouské federace, o níž Češi usilovali už v roce 1848.

Tři české odsouzence, kteří se vrátili domů v červenci 1917, národ uvítal jako národní hrdiny. Rašín usedl k rozpracovanému rukopisu publikace „Národní hospodářství“, v němž vyložil svou představu samostatného Česko-Slovenska. Zformuloval 3 úkoly: a) připravit státní převrat, b) zpracovat soubor hospodářských opatření, c) připravit veřejné mínění na autoritu zákonodárného sboru a vlády.

„Česká strana státoprávní“ v níž Rašín působil, preferovala pokrok a demokracii při zachování soukromého vlastnictví, sociálního programu státu a samosprávy. Rašín byl duší v Národním výboru, který vznikl 6. ledna 1918 a sepsal jeho provolání o sebeurčení národů. Hned po vyhlášení samostatné Československé republiky byl Rašín zvolen 14. 11. 1918 ministrem financí. Začal svou funkci měnovou reformou, čili osamostatněním čs. měny tím, že rakouské peníze byly okolkovány, aby zbrzdily obrovskou inflaci. Provedl soupis jmění obyvatel kvůli určení majetkových dávek, což se neobešlo bez konfliktů.

V červnu 1919 Národní demokraté prohráli volby a nastoupila vláda Sociální demokracie. Rašín se proto dostal zpátky do funkce ministra financí až po dalších volbách. Jezdil opět na ministerstvo financí do Clam-Gallasova paláce až do tragického dne 7. října 1922. V politice to snad nemůže chodit jinak, než se vzájemně obviňovat a tím dezorientovat lidi. Rašína pomlouvali jako finančního diletanta, protože prý mezinárodně zpevněná koruna neodpovídala své kupní síle doma. Rašín to věděl, a proto vyhlásil neústupně heslo: hlavně šetřit a odstavit od válu ty, kteří příliš rychle zbohatli. Volal po poctivé práci. Legionáře pobouřil, protože řekl zpříma, že natahují dlaň za své zásluhy v nevhodném čase. Pak sáhl i na platy státních zaměstnanců.

Mladík Šoupal u soudu prohlásil, „že nechtěl Rašína zabít, ale jen ho vyřadit z činnosti, a tím zabít Živnobanku.“ Rašínovi bylo šestapadesát roků když zemřel, a stejně bylo Šoupalovi, když jej propustili z vězení v roce 1942. Změnil si jméno a zemřel roku 1959.