Anna Honzáková

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
První absolventka české lékařské fakulty v Praze (promoce 17. 3. 1902). Od roku 1905 měla vlastní ordinaci gynekologie a porodnictví. Působila v ženském emancipačním hnutí.
„Právě v těchto oborech si ženy lékařky nejvíce přály a v nich možnost všestranného i výchovného a mravního působení zdála se mi největší.“
— A. Honzáková
Anna Honzakova 1902.jpg
Narození a úmrtí
  • 16. 11. 1875 (Kopidlno u Jičína)
  • 13. 10. 1940 (Praha)
Památníky
Odkazy

Pečovala ve škole o svou epileptickou spolužačku tak doopravdy, že udivila i otce, lékaře, jehož si na zámek zvala i hraběcí rodina Šliků. Vysnila si, že bude lékařkou, jenže otec zemřel a matka zřejmě nevěděla kudy kam, tak se vydala se šesti dětmi za obživou do Prahy. V roce 1890 otevřela E. Krásnohorská ve Pštrossově ulici první českou dívčí školu nejen v Praze, ale i v okolních zemích. Tak se i patnáctileté Aničce otevřela cesta ke studiu. Dívčí škola, to byla obrovská událost v ženském hnutí, v jehož čele stály Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská a Tereza Nováková, prostě spisovatelky, jež dovedly první emancipační krůčky B. Němcové, vytrysklé z příkladu Francouzsky G. Sandové, k velkým změnám v životě žen.

Anička byla zřejmě učenlivá, protože Krásnohorská jí doporučila, spolu se dvěma dalšími dívkami, aby se pokusily o studium lékařství. Žena-lékařka, to byla revoluce. Dobový ideál byla domácnost, kterou v daných ctnostech vede pokorná matka a vychovává děti. Představu podobných rodin narušil rok 1900, kdy se otevřely posluchárny vysokoškolskému vzdělání i ženám. Žena-lékařka byla pánům profesorům ale úplně cizí. Dokonce i proslulý a vážený internista prof. Thomayer, Vrchlického spolužák, neměl pro ženské lékařky zbla porozumění.

Ženy na studium přijala německá lékařská fakulta, ale jenom s možností hospitovat, čili účastnit se přednášek. Na české fakultě slovutní profesoři ženu nepřipustili ani na hospit a důstojní vládci kateder couvli teprve v roce 1896, když zásluhou prof. Janovského pochopili, že i žena má schopnost myslet a být lékařkou. Koneckonců 15. 9. 1900 se zakymácel i rakouský konzervativní úřední moloch vydáním tzv. „Hartelova výnosu“, který změnil ženskou hospitaci na právoplatné vysokoškolské studium. „Osvícenské“ gesto rakouského školství tak přivedlo v roce 1901 k doktorátu filozofie jako první Zdeňku Baborovou a 17. 3. 1902 udělením doktorátu všeobecného lékařství i Annu Honzákovou.

Praktikovala na chirurgické klinice prof. Maydla a pak na gynekologii u vynikajícího prof. Pavlíka. Společné fotografie lékařských štábů z různých klinik té doby ukazují důstojné kníry a vousy, mezi nimiž byla jediná ženská tvářička „Doktora v sukních“. Nu i lékař Thomayer a spisovatel E. R. Jamot (Thomayer pozpátku) poznal, že ženy v sukních mohou být rovněž lékařkami.

U prof. Pavlíka začaly lékařskou dráhu ještě další dvě české lékařky - Anna Bayerová a Bohuslava Kecková. Bayerová však získala titul v Bernu, Kecková v Curychu. Praha jim titul neuznala, a proto se obě musely vydat za profesí do Bosny, kde leckde nebylo elementární hygieny a bylo plno předsudků.

Honzáková si od 1. 2. 1905 zřídila vlastní ordinaci ve světlé rohové místnosti domu Na Moráni. Ženy k ní brzy přilnuly a neustále měla plnou ordinaci. Stroze odmítala interrupci a ženy respektovaly její mravní zásady, jež uplatňovala nejen v ordinaci.

Honzáková neseděla jen v ordinaci. Od dívčích let pracovala v ženském emancipačním hnutí, jemuž tehdy vévodily Karolina Světlá a E. Krásnohorská. První česká lékařka pracovala v osvětových výborech, ve výrobním spolku žen „Minerva“ poblíž Karlova náměstí, prostě věnovala lékařství a hnutí žen svůj celý život. České ženy se poprvé začaly scházet před půlstoletím u vlastence MUDr. Staňka v Široké (dnes Jungmannově) ulici. Lékařova švagrová B. Rajská pro ně pořádala vzdělanostní večery, v nichž přednášel čiperný vševěd Amerling. Účastnila se mladičká Světlá, Podlipská, starší Němcová a mnoho dalších, jež navštěvovaly i Náprstkův „Klub amerických dam“, kde se ženy poprvé setkaly s šicími stroji, pračkou atd.

Do míst kolem Karlova náměstí, kde korzovala sláva našich literátů - Vrchlického, Jiráska, Podlipské, Světlé, Sládka a dalších, přibyla první česká lékařka. Z oblouků oken ordinace hleděla na Emauzy a Vltavu plných 35 roků. Dočkala se v roce 1940 bohužel i fašistické okupace. Prý jí v té době, jakoby řízením osudu, zvadla obrovská palma v rohu ordinace. Byl to dar její první pacientky.

V Čechách vládlo ticho jako před bouří, když první českou lékařku odváželi na Vinohradský hřbitov.