Bernard Bolzano

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český filosof a matematik. Zavedl pojem logické pravdy, zpřesňoval základní matematické pojmy, zdůrazňoval princip života pro obecné blaho a štěstí člověka, evangelickou rovnost mezi lidmi, svobodu myšlení atd. Z děl: „Vědosloví“, „Paradoxy nekonečna“, „O nejlepším státě“. Jeho význam vrostl do evropského kontextu.
„Raději pochybujte o existenci Boha na nebesích, než abyste jen na okamžik zapochybovali o podstatné rovnosti všech lidí a o navěky nezměnitelné povinnosti, která z toho vyplývá: milovat každého jako sebe samého.“
— B. Bolzano ke studentům
Bolzano bernard.jpg
Narození a úmrtí
  • 5. 11. 1781 (Praha)
  • 18. 12. 1848 (Praha)
Památníky
  • Pohřben na Olšanech
  • Celetná 590/27; PD s portrétem, J. Kryštůfek, 1981
Odkazy

Císařský dvůr poslal 7. 7. 1805 pražské univerzitě dopis, v němž doporučoval, aby za universitního katechetu „...byly po dohodě s ordinariátem navrženy jiné osoby než Bolzano.“ Ale proč dvůr ve Vídni nestál o čtyřiadvacetiletého vysokoškolského kantora? Všichni to na univerzitě věděli, ale nikdo se to neodvážil říci, nikdo se nechtě nechat „upálit“ pro mladého profesora, byť geniálního! Každý věděl, že za dopisem je šedá eminence, dvorní kaplan Frint, který napsal učebnici, která se stala povinným zdrojem univerzitní výuky. A císaři Františku I. stačilo jen z povzdálí ukázat červánky nějaké změny a hned měl práci jeho policejní prezident Sedlnický, který nepokrytě varoval, že i národní hnutí je počátkem revoluce. Ztrnulý copař císař František I. musel mít ještě ztrnulejšího dvorního kaplana.

Bolzano byl nejlepším žákem osvícenců prof. Seibta a prof. St. Vydry. Nebál se vykládat evangelium a původ křesťanství podle vlastního rozumu A dokonce si troufl žákům tvrdit, že podstatou evangelia je obecné blaho pro všechny lidi bez rozdílů a že pro všechny platí stejný mravní zákon. Studenti mu nadšeně tleskali a bázlivci zalézali do koutů s tváří, že nic neslyšeli a neviděli. Polemizovat s Bolzanem si nikdo netroufl, a tak se to či ono raději nevidí a neslyší.

Bolzano byl synem italského starousedlíka v Praze, který měla na Starém Městě obchůdek se starožitnostmi. Chlapec byl od dětství hodně churavý, ale překypoval bystrým duchem. Rodina chtěla zužitkovat jeho talent, ale neměla na jeho studia, takže se vyplnilo přání zbožné maminky a poslali jej do alumnátu, čili kněžského semináře, který byl zdarma, protože připravoval církev i kněžský dorost.

Profesor matematiky Stanislav Vydra se obdivoval Bolzanovu talentu abstraktně přemýšlet. Často se jím nechal po dobu své nemoci na přednáškách zastupovat, byť bylo Bolzanovi teprve devatenáct. Po Vydrově smrti katedru matematiky nesvěřily Bolzanovi, ale jeho spolužákovi Janderovi, protože Bolzano byl „nevyzpytatelný“. Jenže tím si nezajistili „klid“. Jandera byl kantorem se vším kouzlem návyků a na Bolzana vědecky nedosáhl.

Bolzano hned po nástupu na katedru zformuloval „Úvahy o některých předmětech elementární geometrie“, což bylo rok před dvorním dopisem. Jeho „Úvahy“ jsou v podstatě reformním programem matematické výuky na fakultě. A František v Lublani řekl kantorům, že nepotřebuji vzdělané, ale potřebuje sobě poslušné učitele.

Na rozhraní let 1806-7 jej příznivci prosadili na jmenování profesorem, jenže chtě nechtě musel slíbit, že se neodchýlí od regule Frintovy oficiální učebnice. Bolzano jistě slíbil, ale v posluchárně svým žákům např. tvrdil, že: „Slabý matematik nebude nikdy silným filosofem,“ což si mohl Frint přebrat. Každým rokem napsal nějakou významnou studii a v roce 1810 vydal „Příspěvky ke zdůvodněnějšímu výkladu matematiky“, kterou vědci přijali s údivem, ale trvalo jim pět roků, než jej přijali za řádného člena matematické sekce Královské české společnosti nauk.

Dalo se čekat, že si Bolzano intenzivní duševní prací střádá na zdravotní problémy. A také zanedlouho přišly: chrlení krve. Musel se léčit pět roků. Opustil sice univerzitu, ale nemohl opustit sám sebe. Pokračoval ve vědecké práci a napsal studie „Ryze analytický důkaz poučky, že mezi každými dvěma hodnotami, jež dávají výsledky opačných znamének, leží jeden reálný kořen rovnice“ nebo z geometrie „Pokus o objektivní zdůvodnění nauky o třech rozměrech prostoru“.

Všechny jeho početné studie spatřily světlo světa až po patnácti letech (1843), neboť kacíři bývají zpravidla lidé, kteří si dovolí myslet a často i jednat svobodně a neohrožují tím společenský režim, ale ohrožují nadřízené. Proto nemohl publikovat. Zásluhou osvíceného prof. Grüna, ředitele filozofických studií, mohl Bolzano ve svých začátcích vydat jenom filosofické přednášky.

Když ještě učil, vyšlo najevo, že si studenti bez Bolzanova svolení založili „utajený seminář“, který nazvali „Christenbuch“, v němž si ozřejmovali Bolzanovy myšlenky důkladněji. Někdo studenty prozradil a Bolzano se svým žákem Feslem byli v roce 1820 předvoláni k výslechu. Obvinili je, že věděli o existenci spolku. Bolzanovi neprokázali nic, ale odsoudili jeho žáka, kněze Fesla, na pět roků do těžkého žaláře, v němž zemřel. Litoměřický biskup Hurdálek vzal tehdy Bolzana k sobě a veřejně prohlásil, že „...starý nešvar chce Řím zase uvésti,“ za což byl odvolán z biskupského stolce.

Bolzanovy myšlenky o smyslu života a o státu, jež napsal ve spise „Vědosloví“, „Paradoxy nekonečna“ a hlavně v knížce „O nejlepším státě“ vyoraly brázdu budoucnu, třebaže nebyly vytištěny. Později se nemocný Bolzano uchýlil ke svým přátelům Hoffmannovým do Těchobuzi, kde v klidu pracoval a na přání hostitelky napsal vlastní životopis. V době revoluce roku 1848 zvolili Bolzana jeho mladí stoupenci do Národního výboru, jenže geniální vědec před vánocemi zemřel.