Božena Benešová

Česká spisovatelka. Próza (verše přestala vydávat) vychází z moravských kořenů a završuje ji válečná trilogie: „Úder“ (1926), „Podzemní plameny“ (1929) a „Tragická duha“ (1933). Zfilmována novela: „Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová“ (1936).

Dcera advokáta Zapletala znala Moravu od Opavy po Uherské Hradiště, ale snad nejvíc se do jejího života zapsalo podhůří Beskyd. Prožívala dětství u babičky a dědy ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde měl rázovitý děda továrnu a zasedal v Říšském sněmu. Vzpomínky z podbeskydí voněly růžemi zahrad a smrčím hor. Byl to kraj dědečkova vlasteneckého „Já“, ale také „Já“ o šest roků staršího Petra Bezruče, rodáka z Opavy, který za bídu v podbeskydí robustně promluvil veršem. Do pražského Herbenova „Času“ poslali svoje verše ve stejném roce (1899).

Zanedlouho se rodina z Nového Jičína, kde měl otec advokátní kancelář, vydala na jih Moravy do Napajedel a pak do Uherského Hradiště. Byla to zcela jiná krajina, nepsalo ji uhlí, ale barevnost, jenže osudy lidí, ty bývají podobné. V kraji se vdala za železničního úředníka a napsala první řádky svých veršů a prózy. Odněkud z rodu v ní zůstala dumavá povaha a rovněž touha své myšlenky sdělit. Její verše byly meditativní a v próze bylo zřejmé, že se shlédla v tribunce literatury a hnutí žen Růženě Svobodové, obdivované kritikem F. X. Šaldou, který byl vrstevníkem Bezruče. Herben se jejími verši zřejmě nenadchl, jako u těch Bezručových. Nebyl to bolestný básnický výkřik, ale vyprávění prozrazující prozaičku. Za poezií mu přišly i její povídky, jenž splétala především z moravského jihu.

Benešová si evidentně s jejím zdrojem inspirace, literátkou Růženou Svobodovou padla do oka, protože už v roce 1902 přijela za ní již ne na jižní Moravu, ale pod Radhošť, z jehož vrcholu leží k západu Slezsko a k východu Slovensko. Po šest roků se utužoval jejich přátelský svazek nejen literární, ale i emancipační, protože Svobodová byla vůdčím duchem ženského hnutí po Tereze Novákové.

V roce 1908 Benešová obdržela od přítelkyně dopis – přijeďte do Prahy natrvalo, je pro Vás místo redaktorky přílohy Ženské revue „Žena v umění“. Ta nezaváhala, splnil se jí sen a ty, jak později vroucně zazpíval Wolker, se zabíjejí činem. Před rokem přeložila knihu Francouze Mauclaira „Město světla“ (1906) a redakce časopisů, hlavně „Zlatá Praha“ její jméno už znaly.

Rodina Svobodů bydlela v domě pod Starými zámeckými schody, kde rovněž žil herec Vojan, čili na horním konci Klárova, kde Benešová poznala F. X. Šaldu. Paní Růžena byla dáma nejen rázná a vznešená, ale rovněž velmi vlivná. Snad s její přímluvou Šalda ve své bibliotéce „Slunečnice“ paní „Bo“, jak Benešové říkal, zveřejnil první básnickou sbírku „Verše věrné i proradné“ (1909), jenže to snad ani neměl dělat, protože se na ní vrhla velmi zle kritika. Kritik F. Gotz ji alespoň přihladil její rozmrzelost svou složitou dikcí, když o ní napsal, že je básnířkou „lidské nestyčnosti a touhy po vykoupení z egoismu“. Byla to pochvala nebo kritikovo klišé, aby nemusel říct to, co jiní, kteří její sbírku nemilosrdně zešlehali.

Výsledkem byla autorčina silná sebereflexe. Zatrpkla a přestala verše psát. Výhradně psala prózu, nu a verše, jak prozradila pozůstalost, jí přece jenom zůstaly věrné „pro domo“ jako tichý zpovědník. Próza byla pro její talent přece jenom přirozenější. Prokousávala se do prózy dávno, když ještě mžilo v její dívčí hlavě růžolící touhou. Jak ale zrála, nabývala próza na poutavosti. Z mládí se vyzpovídala ve třech povídkových knížkách „Nedobytá vítězství“ (1910), „Kruté mládí“ (1917) a „Rouhači a oblouzení“ (1933).

Šalda jí opravdu pomáhal vniknout do horizontu literatury a zjistil, že předělem mezi jejími povídkami a romány, jež začala psát, bylo dvoudílné vyprávění z let 1919-1920 „Člověk“. Učinil jí přitom galantní poklonu názorem, že: „Je to básnické dílo veliké i v kritice společenské.“ Všechno hluboce osobní trápení v něm doznělo. Srdce jí začalo bušit osudy lidí za první světové války. Zraňovaly ji daremně zhaslé životy. Vybírala z paměti otřesné osudy lidí, s nimiž se znala a stýkala se s nimi. Válka rozdupala těmto lidem představy a touhy hroznými tragediemi. To byla skutečná Odyssea, jež odnesla lidem štěstí i životy.

Ve své trilogii „Úder“ (1926), „Podzemní plameny“ (1929) a „Tragická duha“ (1933) vypravuje o válečném odboji českých lidí proti Rakousko-Uhersku. Hrdinka Alena, z vrstev jež se nemohly pyšnit duchovním životem, si budovala jistoty v moravských zákoutích. Kolem ní defilovaly neměnné společenské vrstvy, zakopané do svých sídel a tato prostá duše si našla svou jistotu mezi těmi, kteří bránili národ.

Za poslední díl trilogie obdržela Benešová v roce 1933 cenu Melantricha. Kritika jí znovu vytýkala, že vyprávění upadá často do meditací, nebo že staví ideál na děravé morálce života. Benešová už nežehrala, ale sama kriticky uštědřovala štípance ve svých fejetonech a kritických statích. Koneckonců byla vrstevnicí Tilschové, Čapka-Choda, ale i anarchistů Šrámka a Gellnera. Její společenská vize vyvřela do lidských typů, které si s životem věděly rady. Její zfilmovaná a zdramatizovaná populární novela „Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová“ to prozrazuje. Je to zmatek dospívajícího děvčete čistých představ v pokřiveném světě dospělých. E. F. Burian si novelu vybral pro své avantgardní divadlo D 34 v Mozarteu v Jungmannově ulici.

V Benešové se shlédla mladá Marie Pujmanová a napsala její biografii. Šalda o ní v nekrologu řekl, že v ní bylo příliš mnoho vnitřního „příboje a kvasu“, z něhož našla cestu k víře ve vůli člověka i ve vlastní tvořivé síly.

Mapa pražských památníků

Hlavní strana

Zobrazit obsah

O projektu