Bohuslav Martinů

8. 12. 1890 Polička

28. 8. 1959 Liestal u Basileje

Pohřben u sídla svého přítele, dirigenta P. Sachera, na kopci Schonberg u Basileje. V roce 1979 ostatky převezeny do Poličky

PD s bystou, J. Kryštůfek 1984

Na Kampě 512/11

Český hudební skladatel světové proslulosti, 1923-1940 ve Francii, od 1941 v USA, pak v Evropě. Složil přes 300 opusů. Jeho modernismus vyšel z expresionismu, jazzu, neoklasicismu a české lidové hudby. Z díla: „Half-time“ (pro orch. 1924), „Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány“ (1938), „Památník Lidicím“ (1943), „Symfonie č. 6“ (1942-1953), „Otvírání studánek“ (vokální skladba). Z 15 oper: „Hry o Marii“ (1934), „Veselohra na mostě“ (1935), „Julietta“ (1937). Ze 14 baletů: „Špalíček“ (1932).

„Šťastná studentská léta na Kampě, kde dveřmi bylo okno z náměstí, a kde jsme prováděním Mahlerových symfonií čtyřručně zneklidňovali jinak pokojné obyvatelstvo.“ - B. Martinů ze vzpomínek

Bylo léto 1938, z rádia se ozval teatrální křik Hitlera k německému národu o ubližování sudetským Němcům, prostě mluvil tak, aby takticky připravil realizaci tajně podepsaného programu „Fall Grün“, který už podepsal 5. 3. 1938. Předseda vlády Británie Chamberlain a Francie Daladier mu podepsali 29. 9. 1938 „Mnichovské smlouvy“, či-li právo na okupaci ČSR, byť bez účasti ČSR. „Přivezl jsem vám mír,“ řekl Chamberlain na letišti doma, což mu za pár roků v Londýně Jan Masaryk ironicky připomněl.

Martinů byl právě s francouzskou chotí u rodičů v Sobotce na dovolené. Dýchal vůni domova i věže děkanského kostela, v níž s rodiči v dětství dvanáct roků bydlel. V patnácti v Sobotce „koncertoval“ na housle a pak odešel s vlastním kvartetem, který nazval „Tři jezdci“ na pražskou konzervatoř. Byl tam jakoby jen na otočku, protože „pro nedbalost“ neplnil co měl. Ale jakáž nedbalost, když se živil sám, skládal do úmoru a ve dvaceti už mohl předložit 90 opusů, v nichž mistři vytušili ozvěny hudby Smetany, Dvořáka, Strausse a Debussyho. Měl výtečného kamaráda houslistu Standu Nováka, který mu v nouzi pomáhal.

Císař pán nepotřeboval tak subtilní vojáky, nechali jej doma, kde vyučoval na housle a komponoval. Po válce přinesl do Prahy divoce strhávající emblémy monarchie, které ani s pomocí katolické církve nezdolaly český národ. Osmadvacetiletý Martinů přivezl do Prahy partituru vlastenecké kantáty „Česká rapsodie“, kterou už v lednu 1919, čili za necelé tři měsíce, hrála Česká filharmonie. Profesor konservatoře J. Suk ho přijal na studium skladby. Osud jej tentokráte polaskal a poslali jej na tříměsíční Hlávkovo stipendium do Paříže, odkud už se nevrátil.

Ale nyní musí z vlasti utíkat, Němci už byli seřazeni s vojskem u hranic. Sbalili s chotí kufry a rychle odjeli do Paříže. Byl tam už řazen mezi známé skladatele se svými 140 opusy, jež vynesly mezi skladatelskou špičku. První stipendijní léta začátkem 20. let v Mekce umění nebyla zrovna lehká, ale pomohli mu krajané. Studoval skladbu u skvělého A. Rousella, seznámil se s hudebními směry tzv. „Pařížské šestky“ (Milhaud, Honegger aj.), ale především ho uchvátila hudba I. Stravinského. Zanechal impresionistických nálad a zahleděl se do moderní hudby současnosti, především svými orchestrálními skladbami „Half-time“ a „La bagarre“ (obě 1924-25).

Později nevynechal ani intonaci jazzu a swingu, a když přijel v roce 1931 na prázdniny domů, aby rodičům představil svou ženu Charlotte Quennehen, měl už rozepsán i balet „Špalíček“. Celá 30. léta byla zrovna žeň tvorby. Jenže se v něm mimoděk, ale mocně, ohlásil domov, česká lidová poezie a česká píseň. V roce 1934-35 napsal operu „Hry o Marii“ a pokračoval v žánru skladbou pro rozhlasové opery „Veselohra na mostě“ (1935) a „Divadlo za branou“ (1935-6). Vrcholem této doby byla jeho opera „Julietta“ (1937) a orchestrální skladba „Concerto grosso“ (1938).

Podepsání „Mnichovské smlouvy“ (29. 9. 1938) prožíval už po návratu z domova ve vile u přítele Sachera, basilejského dirigenta, v jeho vile na kopci mezi lesy nad Basilejí. Každé slůvko o okleštění domova jím zatřáslo a hned po odeznění zprávy, seděl rozechvělý na terase a psal první vroucné tóny duchovní ozvěny v hluboce procítěném díle „Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány“. Je plný osudového dramatu.

Francie padla Hitlerovi za oběť 16. 6. 1940, kdy české hudbě v Paříži zemřela nadějná česká skladatelka Kaprálová, kterou Martinů dobře znal. A potom přišel leden 1941, Martinů prchal do USA, aniž tušil, že tam zůstane dvanáct roků. Jako před ním A. Dvořák zprvu i on vyučoval na prestižních hudebních institucích.

Začal pracovat na symfoniích. Napsal jich za těch dvanáct let pobytů za mořem šest. Zařadil se díky nim mezi nejlepší symfoniky světa. Ale Martinů prožíval velmi silně každou událost doma, hlavně tragédii v Lidicích, jíž vzpomněl dílem „Pomník Lidicím“ (1943). Psal opery jednu za druhou a narostlo jich na patnáct. K nim přibylo čtrnáct baletů. Bylo to až neuvěřitelné tvůrčí tempo, prosycené živelnou zpěvnoou lehkostí a schopností soustředění.

V Americe jej postihlo zranění, ale přes velkou patálii s léčením napsal řadu cyklů, madrigalů na Sušilovy lidové písně, orchestrálních skladeb např. oratorium „Gilgameš“ (1955), „Rytiny“, „Fresky Piera della Francesca“, „Paraboly“ a dvě poslední operní díla „Řecké pašije“ (1959) a „Ariadna“ (1958) dovršily jeho dílo.

Ke stáří se zpravidla člověku obnažuje každá větévka domova a Martinů se skladatelsky vrátil domů. V roce 1955 věnoval domovu své vokální „Otvírání studánek“ (1955) na slova poličského básníka M. Bureše a pokračoval „Legendou z dýmu bramborové nati“ (1956), „Romancí z pampelišek“ (1957) a „Mikešem z hor“ (1959).

Přes 300 opusů, z nichž klavírní koncerty psal výhradně pro svého krajana, klavíristu Firkušného, oslabilo jeho zdraví. Zdravotní potíže, jež na něj dolehly v roce 1958 se po dvou letech proměnily v závěr života. Do zahraničí za ním přijeli - klavírista Páleníček, básník M. Bureš a jiní, ale Martinů se domů symbolicky vrátil až ke 20. výročí úmrtí zpopelněn. Následně byl uložen do rodinné hrobky.