Ema Destinnová

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká operní pěvkyně, světově proslulý soprán, spisovatelka. Puccini pro ni napsal operu „Děvče ze zlatého Západu“. Psala verše i prózu. Z prací: „Ve stínu modré růže“ (1921). Autobiografický román „Dr. Casanova“ zůstal v rukopise.
„Kolikrát čas vyzvedl české umělce, aby promluvili za národ. Uzavřeni do policejních zákazů jezdili po městečkách a vsích své země, aby lidem svým zpěvem rozdávali víru.“
— Ema Destinnová
Emmy Destinn.jpg
Narození a úmrtí
  • 26. 2. 1878 (Praha)
  • 28. 1. 1930 (České Budějovice)
Památníky
Odkazy

S božskou Emou se lidé naposled rozloučili v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Odsud se průvod vydal po nábřeží, zastavil se u Národního divadla, z jehož ochozu jí zahráli tklivou Zamrzlovu Serenádu a pokračoval k Vyšehradu. Novináři se v nekrolozích předháněli chválou, ale Karel Čapek napsal popravdě, že víc by se jí pomohlo přijetím mezi kantory konzervatoře zaživa, než Slavínem po smrti. Každý věděl, že ji konzervatoř v její těžké chvíli nepřijala mezi své kantory. Inu, osudy talentů v Čechách bývají těžké, karikovali své podobné osudy Aleš s Arbesem.

Ema byla dcerou bohatého pražského bohéma E. Kittla a měla nadání snad ke všemu umění. Kittl svěřil její hlas manželům Loewe-Destinnovým a na divadelní kurzy chodila k velké herečce Otilii Sklenářové-Malé. Jestliže otec nešetřil na umělcích, např. s Nerudou se vydal do Jeruzaléma, dcerce by snesl modré s nebe. Těžko soudit dobové osudy, které bývají zpravidla utkané z motouzů konexí a náhod. Ředitel Národního divadla devatenáctiletou Emu do opery nepřijal. Mohla mu předvést jak skvěle ovládá housle, klavír, mandolínu, jak veršuje, píše hry, hraje divadlo a nepomohlo to. Ema se musela pokusit o štěstí v Drážďanech, kde byli otevřenější v tom, že prý nemá vhodný hlas, ani zjev.

Do třetice odjela do Berlína. Tam se na ni usmála náhoda, protože náhle onemocněla zpěvačka a neměli náhradu. Ema zazpívala roli Santuzzy v Mascagniho opeře „Sedlák kavalír“ tak suverénně a bezchybně, že divadlo dlouho bouřilo a vyvolávalo ji. Berlínskou muzikální společností letěla zvěst o operním objevu, ba o zázraku. Ema získala v berlínské opeře trvalé angažmá. Role přibývaly, jedna půvabnější než druhá, a jejich řada se rozrůstala i o ty nejobtížnější. Zpívala: Carmen, Valentinu, Markétu atd. Co postava to úspěch, o němž se psalo. Zanedlouho se její jméno doneslo do evropských metropolí. Zvedl se i zájem z Prahy, protože už to byl talent ověřený cizinou, což je mateřským znaménkem české povahy.

Glejt s berlínským „razítkem“ Emě otevřel jeviště pražského Národního divadla k hostování a snad mladičká pěvkyně pocítila trochu zadostiučinění. Zazpívala v Národním divadle roli Carmen a Mignon. V roce 1901 oslavoval její nejmilejší básník Julius Zeyer šedesátiny a Ema přijela bez pozvání, aby mu zazpívala v Národním divadle Mařenku z „Prodané nevěsty“, jenže tato role už byla trvale obsazena. Ema si po dvou letech zazpívala Mařenku pod taktovkou Richarda Strausse v Berlíně. Její sláva se šířila po Evropě a Ema projevila svou vděčnost svým učitelům tím, že jejich jméno si vzala za umělecký pseudonym - Destinnová.

V roce 1904 Emu pozvali do slavného Wagnerova rodiště Beyreuthu, což bylo pro zpěváky vyznamenání. Sešli se tu nejlepší interpreti Wagnerových oper a nejnáročnější publikum. Ema si byla vědoma vážnosti chvíle, ale třebaže byla bezpochyby rozechvělá, zazpívala Santusu z Wagnerova „Bludného Holanďana“ tak nevšedně a bezchybně, že vzrušila wagnerovské ctitele k obrovskému aplausu. Úspěchy se rozletí světem jako ptáci a Ema obdržela pozvání na londýnskou operní scénu. Její úspěch se samozřejmě znásobil, ale do svého deníčku si z té vzrušující chvíle ještě zapsala jinou významnou událost: poprvé tu zpívala s Italem Carussem. Oba měli tak velký úspěch, že jejich duet měl dlouhé pokračování na světových jevištích.

Ema učarovala výkonem v „Madame Butterfly“ samotnému Puccinimu tak silně, že jí nejen vřele děkoval, ale časem zatoužil i po jejím ženském půvabu a nabídl jí sňatek. Jenže sňatek zavazuje a Ema byla příliš volný pták a podobnou nabídku nepřijala ani od Carussa. Patrně si na ni myslel i německý, pozdně romantický, skladatel Strauss, pod jehož taktovkou zpívala v Berlíně. Osobně ji doprovázel do Paříže, kde měla být premiéra jeho opery „Salome“. Památnou byla pařížská premiéra rovněž tím, že zpívala s českým tenorem světové pověsti, Karlem Burianem, strýcem známého divadelníka E. F. Buriana. Dvě české operní hvězdy rozezpívaly Paříž v „Salome“ v sedmi reprízách.

V roce 1908 Ema přijela domů s vavříny z Berlína, Londýna, Paříže a Vídně. Pražanům imponoval její titul berlínské „dvorní pěvkyně“, proto jí nabídli smlouvu na devět rolí v sedmnácti představeních. Nu a když celý svět, tož potom se musí přihlásit i domov. Bylo to v čase desátého výročí odmítnutí jejího hlasu v Národním divadle, a tak ji Praha poctila i titulem - čestná členka Národního divadla.

V roce 1918 Emě nabídli angažmá v newyorské Metropolitní opeře, kde zpívala s Carussem v „Aidě“, pod taktovkou slavného Toscaniniho. Jenže v Americe se jí strašlivě stýskalo po domově. Domluvila se s hudebním skladatelem a dirigentem, krajanem G. Mahlerem, že připraví americkou premiéru Smetanovy „Prodané nevěsty“. Zpívala Mařenku s nesmírně krutým steskem po domově, a snad i tím tak vroucně. Netrvalo dlouho a sbalila věci, jež ve světě nastřádala a odjela domů. Rodina jí připravila celé první patro v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí, kde se ještě setkala s pěvkyní Sittovou, která zpívala Mařenku pod taktovkou Smetany v roce 1883.

V roce 1916 se Ema vracela z ciziny na svůj zámeček ve Stráži nad Nežárkou, kam přestěhovala všechny svoje sbírky. Policie už měla echo o její spolupráci s domácí ilegální organizací „Maffie“ a zatkla ji. Jenže nic se nenašlo, nic jí nedokázali, protože čeští četníci přivírali oči a veřejnost ji bouřlivě vítala. Pokusili se jí alespoň zakázat veřejná vystoupení, ale Ema zpívala po českých městečkách a vesničkách, a tím rozdávala víru v budoucnost českého národa.

Po válce ji ještě do zahraničí chtěli, ale Ema už často zůstávala doma. Vášeň lásky k mladému manželovi ji zaslepila, takže neviděla, že za vášní je prázdnota a chtivost po majetku. Intrikami přišla o zámek i o cenné sbírky. Ještě jednou hostovala v Londýně na oslavě výročí ČSR a po příjezdu požádala o místo profesorky na Pražské konzervatoři. Praha ji podruhé v jejím životě nevyhověla, byť její sláva ve světě ještě zdaleka nevyhasla. Skladatel Jindřich Jindřich se spisovatelem Čapkem-Chodem se jí snažili pomoci, jenže Ema onemocněla, odvezli ji narychlo do českobudějovické nemocnice a tam skonala na "zvápenatění tepen".