Jan Čapek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Člen tělovýchovné jednoty „Sokol“. V roce 1917 založil z příslušníků Sokola na italské frontě „Československý dobrovolnický sbor“, z něhož vznikly české legie v Itálii.
Jan Čapek.jpg
Narození a úmrtí
  • 17. 6. 1876 (Praha)
  • 17. 6. 1918 (Piava, Itálie)
Památníky
Odkazy

V roce 1928 se ve Štramberku a v Orlové sešly stovky Sokolů, aby mu odhalili k 10. výročí smrti památník. Čapek nebyl z Moravy, přišel z periferní uličky pražské Michle, v níž prožil dětství i mládí. Nechali jej vyučit rukavičkářem, ale jeho víc těšilo cvičit v Sokole. Brzy se stal cvičitelem. Jenže sokolství nebylo a není jenom cvičení, ale i národní idea, kterou Tyrš promyslel v době pramínků národní svobody po pádu Bachova diktátorského režimu. Franz Josef I. tehdy prohrál s Italy bojujícími za nezávislost bitvu u Solferina (24. 6. 1859) a to oživilo i české národní hnutí.

Tyrš jako filozof a estetik našel podnět k založení tělovýchovné organizace ve starém Řecku. Říká se, že ve zdravém těle roste i zdravý duch. Staří Řekové vychovávali mladé muže v tomto duchu a říkali tomu „kalokagathia“, čili soulad tělesné a duševní rovnováhy a krásy. Takové výchovy bylo pro český národ zapotřebí, aby vzpřímil páteř z národní poroby, v níž šlo o shakespearovské „být či nebýt“.

Sokol vznikl v roce 1862 zároveň s mnohými českými spolky, jež vyrůstaly doslova jako houby po dešti. Sokol měl ve svém programu být celonárodní organizací bez rozdílů politických, náboženských nebo majetkových. Když Tyrš v roce 1882 na Střeleckém ostrově řídil „Jubilejní slavnost Sokola Pražského“, bylo Janovi šest roků. Postupem času se z něj vyklubal výtečný a zanícený sokolský cvičitel i organizátor. Začas zanechal řemesla a žil jen Sokolem.

V době, kdy vykřikl Bezruč do svědomí Čechů o sociální bídě a odnárodňování Čechů pod Beskydem „Slezskými písněmi“ (1899), přišel do Orlové, městečka na Těšínsku, jako jeden z představitelů Sokola Jan Čapek. Bylo mu pětadvacet a měl už v sokolském hnutí své slovo. Možná, že jej k tomuto činu inspiroval literární večer „Klubu mladých“, který se v dubnu 1899 konal v bartolomějském konviktu, kde protagonistka Národního divadla Kvapilová s obrovským ohlasem zarecitovala dvě básně neznámého autora ze Slezska: „Maryčku Magdonovu“ a „Bernarda Žára“.

Čapek si v Orlové našel kancelářské místo na šachtě. Město bylo ještě bez sokolské jednoty a Čapek vyorával první brázdu sokolskému hnutí. Všude tu dýchala jakás cizota a trvalo mu dlouho, než porozuměl prostředí, v němž se mluvilo slezsky. Všechno zastřel čas a zůstalo faktem, že Čapek sice „negřondal“, mluvil česky, ale ze srdce. Podařilo se mu založit sokolskou jednotu a dovedl ji do doby první světové války (1914-18) mezi nejlepší jednoty na Moravě.

Začas se těšili z jeho úspěchu i v moravském vedení Sokola v Brně. Čapek se ještě před první světovou válkou stal dokonce náčelníkem moravskoslezské sokolské župy. Jenže císař František Josef I. promluvil k „Mým národům“, protože mu Srbové v Sarajevu, jako odvetu za pokoření jejich země, zabili nástupce trůnu Ferdinanda d’Este.

Ešalony mladých lidí jely do války a nevěděly, co válka je a co je čeká, protože mládí je od toho, aby ztrácelo své ideály a poznávalo život jaký je. I Jan Čapek v osmatřicítce narukoval do války. Zprvu na ruskou frontu a v lednu 1915 jej převeleli do Itálie.

Ať byl kde byl, navazoval spojení se Sokoly. V říjnu 1915 přeběhl do italského zajetí i za cenu shakespearovského „být či nebýt“. A pak si dal takřka fantastický cíl, že stmelí všechny Sokoly na italské frontě do vojenského sokolského útvaru. Jenže Italové zrovna neměli porozumění pro takovou zanícenost, ba nemohli ji porozumět. A vůbec už nerozuměli Janovým sokolským snům. Sokoly posílali z jednoho zajateckého tábora do druhého, až skončili v táboře v Santa Maria.

Jan neustoupil z předsevzetí vytvořit sokolskou jednotku a zdálo se, že jeho úmysl už je na dosah ruky. Podařilo se mu dát dohromady několik stovek Sokolů. Vytvořili si vojenský řád na sokolském organizačním principu. Tak vznikl „Československý dobrovolnický sbor“, jemuž se Čapek postavil do čela. Existence „Sboru“ byla krátká, protože se na italské frontě začala formovat čs. legie a Sokolové do ní byli přiřazeni.

Pak se šlo společně z boje do boje. Bylo hodně těžkých bitev a před českými legionáři se vynořila rozhodující bitva. Čapek sloužil v 34. pěším pluku, který čekal na rozkaz ke květnové ofenzívě v roce 1918 na řece Piavě u Fossalty. Na tuto bitvu vzpomínal i malíř Prahy Jindra, který ji přežil a přinesl si domů věčným čtením ušmudlané americké vydání Bezručových „Slezských písní“, jež vojáky v zákopech sílily. Nebe podle jeho vyprávění zčernalo šrapnely a z kopců se valila lavina kamení. Jindra slyšel křik kamaráda, jemuž granát utrhl nohy a neustále až do ochraptění volal: „Maminko, maminko!“

V té hrůzné seči člověka proti člověku u řeky Piavy bojoval i Jan Čapek se svými sokolskými druhy. Válka nepočítá čas, ale nebylo už daleko do jejího konce. Šrapnely drtily skály, jež čeřily řeku krví. Čapek padl v bitvě u Piavy v den dvaačtyřicátých narozenin.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!