Jan Podlipný

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český právník. Byl starostou Prahy (1897-1900), poslanec českého zemského sněmu a prvním starostou České obce sokolské (1889-1906). Prosazoval rozšíření Prahy o přilehlé obce.
Jan Vilímek - Jan Podlipný.jpg
Narození a úmrtí
  • 23. 8. 1848 (Hněvčeves u Hradce Králové)
  • 19. 3. 1914 (Praha)
Památníky
Odkazy

V třiatřiceti letech obhajoval hrstku českých chlapců z tzv. „chuchelské řeže“, v níž si čeští mladíci bitkou vyřizovali účty s německými kluky, kteří se Čechům vysmívali. Podlipný prokázal, že Němci urazili český národní cit, na něj má každý národ právo. O procesu se mluvilo a psalo, ale sotva utichly bublavé kreščenda novinářů, Podlipného čekal v roce 1882 daleko větší soudní proces.

V roce 1882 stála před soudem sotva založena politická strana Sociálně demokratická. Založilo ji v roce 1878 na tajném sezení v hostinci U Kaštanu , v dědince Tejnka u Břevnova, 16 dělnických předáků. Jen hrou náhod měl pražský policejní ředitel Cihlarz štěstí, při třetí šťáře u Pecky, který se tajné schůzky zúčastnil, a přestože se nesmělo nic zapisovat, uvědomil si význam událost a pořídil si doma zápis, který zašil do starého kabátu. Byl to monstrproces, jehož cílem byla likvidace nové strany a dělnického hnutí v Čechách vůbec.

Podlipný měl přetěžký úkol, protože proces dirigoval první český ministr spravedlnosti v rakouské vládě JUDr. Pražák, pro něhož to byla obrovská kariérní prestiž. V podstatě šlo o likvidaci Dělnické strany hned po jejím zrodu a vláda předpokládala, že likvidace Dělnické strany udrží sociální nepokoje dělnictva na uzdě. Před soudem stála řada dělnických „viníků“ a pětatřicetiletý obhájce vlastně bojoval proti zájmu rakouské vlády, proti desítkám úředníků, policajtů a soudců, kteří byli vedeni „státním zájmem“ a ručili za úspěch vlastní existencí.

Dr. Podlipný si připravil nevídanou pětihodinovou obhajobu, argumentoval věcně, ale síla státní justice měla v ruce paragrafy zákonů šitých proti dělnickým rebelům. Rozsudek byl jednoznačný: Sociální demokracie byla odsouzena a rozehnána. Tep dějin byl zpomalen, ale nešlo učinit z lidí jenom roboty.

Podlipný znal stesky lidí z otcovy hospody, jež mu usnadnila studium gymnázia, ale na studium práv už neměla. Když přišel do Prahy, živil se kondicemi, čili soukromým doučováním, dcery majitele hostince A. Nebeského „U Modré štiky“. Stalo se mu totéž, co básníku Hálkovi a jiným. Zahleděl se do své žačky, u jejíhož otce si hlavně získal autoritu tím, jak uměl načepovat pivo a vládnout lokálu. A byla ruka v rukávě.

V roce 1891, kdy ve Vladislavově ulici zemřel Neruda, Podlipný už působil v Sokole, byl pražským radním a jeho právnické „umění“ mu přinášelo velké renomé. Třiačtyřicetiletý právník se s rodinou nastěhoval do domu vedle bartolomějského konviktu, kde kdysi bydlíval Neruda u přítele operního zpěváka Lva. Češi už měli své politické strany, zasedali na sněmu českém i říšském, měli Národní divadlo, Národní muzeum, tělovýchovnou organizaci Sokol a česká kultura tlačila na národní sebeurčení.

Podlipný byl o málo starší Alše, Jiráska, Myslbeka a o hodně mladší, než Josef Barák, Nerudův přítel, řečník, spisovatel, novinář, prostě nevídaný obrozenecký organizátor českého života. Podlipný byl jeho obdivovatelem i důvěrným mladším přítelem. Když otevírali v roce 1883 podruhé Národní divadlo, spouštěl s přáteli Barákovu rakev do hrobu na Olšanech. Pak sesbíral všechny jeho skvělé projevy a vydal je v sedmi svazcích.

Přátelit se s Barákem znamenalo být u všeho českého. Barák jej přivedl do Sokola, v němž se Podlipný stal členem vedení a pod Tyršovým vedením cvičil na l. všesokolském sletu v roce l882 na Střeleckém ostrově. Dne 24. března 1889 vedl Podlipný, jako starosta Sokola, sokolskou delegaci do Paříže na památný závod ve Vincenneském lesíku, a byl vyznamenán francouzským prezidentem. V červnu 1892 mu v Nancy stiskl ruku prezident Carnot a řekl: „Jsem šťasten vida syny chrabrého národa českého na půdě francouzské.“

Od roku 1885 už byl Podlipný mezi pražskými radními a roku 1889 poslancem v českého zemského sněmu za Čáslav, Chotěboř a Golčův Jeníkov. Praha se mu stala druhým rodištěm, láskou, slyšel tep jejího srdce, poznal každou její ulici a uvažoval o její rozšíření o přilehlé dědiny, jež byly na Starém Městu životně závislé.

Když jej městská rada 2. ledna 1897 zvolila za pražského starostu, měl už promyšlenu perspektivu vytvoření velké Prahy. Zasloužil se o připojení Libně v roce 1900 k Praze. Život města mu byl životem lidí, kteří se ve svém bydlišti musí cítit lidsky, bezpečně a duchovně spokojeně. Vycházel z toho, že to je jejich město, v němž vyrůstají potomci. Neustále se vzdělával nejen ve věcech správy, ale i v oborech příbuzných. Přeložil a vydal Bulsovu knihu „Estetika měst“. Praha mu byla skvostem i svým vkusem a čistotou.

Podlipný byl na českém sněmu u toho, když mladý hr. Karel Schwarzenberg zahřímal svou nenávistí k husitům, v nichž prý šlechta vidí „ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty patnáctého století“. Podlipný pak podpořil v bouři odporu Čechů sbírku na postavení Husova pomníku a dne 5. července 1903, jako předseda spolku pro zbudování Husova pomníku, odhalil jeho základní kámen. Kardinál Schönborn měl Husovo uctívání za útok na habsburské mocnářství. Češi na Husův pomník sbírali, zpívali různé popěvky, z nichž jeden zní: „Potomci lupičů a žhářů/nebojí se tmářů.“

Podlipný se odhalení pomníku M. J. Husovi v roce 1915 nedočkal, ale Hus stojí na Staroměstském náměstí, jako memento český dějin, rovněž jeho zásluhou.