Jaroslav Jakoubek
„Odpusť, že se mi chce brečet, to se tak stává jednou do roka. Jsem totiž plakát, který nikdo nečet a který na nároží omoká.“— J. Jakoubek, Plakát
Narození a úmrtí
- 30. 10. 1927 (Dvůr Králové n. L.)
- 27. 7. 1993 (Praha)
Památníky
- Mánesova 68; PD s portrétem, P. Vogel 1999
- Pohřben ve Strašnicích
Odkazy
Ve Dvoře Králové n. L. se narodilo hodně uměleckých talentů a odehrálo neméně událostí českých dějin. V roce 1817 tu ve věži románského kostela „našel“ rodák z Hořiněvsi Václav Hanka 12 proužků „staročeského rukopisu“ (RKZ) a způsobil hodně poprasku v českých dějinách. Nebo citlivý mistr neorenesance arch. J. Zítek městu postavil „Hankovo divadlo“. Ve městě se narodili sochaři Wagner a O. Guttfreund, tvůrce sochařského kubismu. Je to „genius loci“ české kultury, prostě rodiště, jež si člověk nejen pamatuje.
Jenže talent je darem rodu a oba Jakoubkovi rodiče měli v sobě umělecké cítění. A nejen cítění, i dar vyjádření. Tatínek byl královédvorským muzejníkem i archivářem, psal verše a leckdy i maloval. Maminka rovněž malovala a psala verše. Doma byl klavír samozřejmostí, tudíž se také muzicírovalo a za rohem stálo ono Zítkovo divadlo. Co víc může talent mít, aby se rozpučel.
Osud něco dá, něco vezme a Jaroslav se k životu připravoval na chemické průmyslovce v Brně a spolu s Nerudou by mohl říci, že tím čím byl, byl rád. Jenže za vzorci a pachem chemikálií byl patrně „rád“ ne tak doopravdy, protože se každý musí něčím živit. Ale v něm bylo něco, co živilo jeho touhy a vnímání světa. Obžíval v něm rodinný klavír, který je opravdu přítelem, protože vždycky někde stojí, a pak už člověk jenom čeká na okamžik, kdy za něj zasedne. Do muziky i mimo ni sypal všední rýmy a verše, poznamenány generací 60. let. Po hrčivých schématech rýmů a řinkotu do kroku se umělecké mládí vrátilo do kafkovského přítmí až někam na dno lidské duše. V Jakoubkovo životě nezbytnost obživy přelila hudba a verše. Mluvilo se o poezii všedního dne. Začal se toulat jako Ahasver po rodné zemičce, verše či popěvky z něho jemně vycházely jako z trubadúra a byly trochu na způsob „dada“, orosené lehkou metaforou.
Šedesátá léta přivedla do umění talenty, jež hledaly vyjádření, aby mluvilo všedním dnem. Tvorba se přelévala až do kafkovských názvuků absurdity života. Na těchto náznakových, neuhlazených strunách zahrálo divadlo „Semafor„, „Na zábradlí“, ale neméně divadelní studio akademie „Disk“. Jakoubek psal texty i muziku pro podobná divadla a podobné zpěváky. Napsal např. pro K. Gotta „Písničku pro Martinu“, s níž se populární tenor poprvé představil v televizi. Novou kapitolu života si Jakoubek otevřel v „Semaforu“ v čase, kdy ještě neexistovala dvojice Šlitr-Suchý. Napsal pro „Semafor“ hudbu na Suchého text „Koupím já si koně vrány“ nebo „Sněhová vločka“. Zpěváků jeho písní i her s jeho muzikou přibývalo. Pro Václava Neckáře např. složil píseň „Táborák pro dva“. Pro duet Kubišová-Matuška napsal píseň „Víc nechtěl by snad ani d’Artagnan“, pro populární Ljubu Hermanovou, např. „Smutný představení“.
Jistota živobytí studenta chemické průmyslovky, který odmaturoval v roce 1945, byla tatam. Dalo by se říci, že chemie byla pojistka pro případný návrat, ale on se chtěl dostat do Prahy a musel tak učinit místem státního projektanta. Umění je krásným druhem duchovní drogy. Jakoubek se přiblížil k divadlům, brzy poznal Jiřího Suchého a začal s ním v jeho „Redutě“ účinkovat. Přes den projektoval, večer byl v divadle, jenže nebyl Herkulesem, aby se vyspal na patníku a byl na zavolání, takže jednoho dne nastoupil do „Divadla Na zábradlí“ jako kulisák, kde pracoval s kulisákem a dramatikem Havlem.
Lidé „jedné míry a víry“ drželi otěže kultury v okovech svého duchovního obzoru či strachu a Jakoubkovy texty často nepříjemně, byť jemně, píchly do drnů života. I ve svých jehnědách ukazovaly na neživotné v životě. Jakoubkovy texty mívaly politické peripetie zákazů a příkazů.
Jenže v tom nebyla doba výjimečná. V dějinách české kultury bývala častá období, když zmlkla politika a promlouvalo za ni umění. Jakoubek psal texty, povídky, scénáře. Dočasně se pak uchytil u chebského divadla, kde jeho věci hráli. Od 80. let zůstal „na volné noze“. „Měl jsem to štěstí, že jsem byl často spoluautorem naprosto soběstačného tvůrce, který vlastně k tvorbě nikoho nepotřeboval,“ napsal o něm skladatel Jan Schneider.
„Nějak se vytrácíš má lásko. Jak mince rozměněná na šestáky. A se šestáky vytrácí se taky. Jak průvan, který zimomřivě studí. Jak jinovatka když se ráno budí.“ (text k písni své ženě)
