Jiří Wolker
„Zde leží Jiří Wolker, jenž miloval svět,/pro spravedlnost jeho šel se bít,/dřív než mohl srdce v boji vytasit,/zemřel mlád, stár dvacet čtyři let!“— Jiří Wolker: Epitaf
Narození a úmrtí
- 29. 3. 1900 (Prostějov)
- 3. 1. 1924 (Prostějov )
Památníky
- Na Celné 721/4; PD s plastikou dívky, J. Hána 1971
- Park přátelství, Prosek; Socha, Miloslav Šonka, 1984, bronz
- Pohřben v Prostějově
Odkazy
Poválečné umění si naladilo struny do dur. Wolker přišel v devatenácti z prostějovského gymnázia se svými spolužáky I. Sekaninou a E. Valentou do Prahy na studium práv. Otec mu chtěl zajistit lukrativnější obživu, jenže Jiří hýřil třemi uměleckými talenty: literárním, hudebním a výtvarným. Doma nechal na stole přes 900 stran veršů, povídek, pohádek, ba i táborový deník, který si psal na prvním srazu skautů pod Lipnicí. Na gymnáziu redigoval „Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku“ a psal verše podle Verlaina, Baudelaira a hlavněho v posmutnělé intonaci Poláka Przybyszewského.
Praha vřela polemikami o poválečné budoucnosti. Matka vzpomínala, že Jiřího necelé čtyři roky v Praze byly nejšťastnějším údobím jeho života, protože vběhl rovnou do polemik o umění, chodil i na přednášky F. X. Šaldy a Z. Nejedlého. Nebylo snadné nahmatat tep času, který se vyloupl z třísetleté poroby Čechů habsbursko-katolickou nadvládou do naděje samostatného státu. Všichni pěšáci života prahli po sociální změně a nejchudším imponovaly revoluční změny v Rusku.
Wolker si našel s přítelem Z. Kalistou podnájem na Smíchově v ulici Na celné a chodíval mezi členy skupiny „Devětsil“, v níž se sešel s Nezvalem, Bieblem, Teigem, Seifertem, Halasem a mnoha dalšími adepty božského Apollóna a každý ladil poetické struny po svém.
Wolker zformuloval programovou úvahu „Proletářské umění“, v níž zdůraznil, že umění musí zapět do kroku sociálních nadějí nejbídnějších. Jeho stať vyšla v Nejedlého časopisu „Var“. S Kalistou vášnivě polemizoval až k názorovému rozchodu. Wolker cítil, že tmelem života jsou věci všední, prosté, němé, jež považujeme za samozřejmé, ale ony jsou nezbytné. Jsou produktem rukou a mozku člověka a pokorně člověku mlčky slouží, vyhnány do samozřejmosti. Jsou to ony věci, které lidi spojují účelem pro život. Jiřího citlivá fantazie v nich zaslechla tichou, zlidštělou mluvu a on ji zaslechl z poštovní schránky, z dláždění, v kupé vlaku atd. Objevil známé, ale už nevnímané.
V červenci 1921 Wolker vydal své verše ve sbírce „Host do domu“. Přiložil do ni i dějové pásmo v duchu Francouze Apollinaira, čili dlouhou báseň s názvem „Svatý kopeček“. Hleděl z kopečku u Olomouce do kraje a meditoval o lidství a spravedlnosti pro ty, kteří jí v životě mají málo.
Následujícího roku 1922 vydal druhou a poslední sbírku „Těžká hodina“. Je nabitá setkáváním s velkoměstem, jeho bídou a luxusem, s továrnami, s tvrdými zápasy. Jeho „Balada o očích topičových“, „Balada o nenarozeném dítěti“ a z dalších veršů promlouvají za jedince velikého společenství chudých a utiskovaných. Tehdy psal příteli: „Již to není lyrika, co píši. Probíjím se krok po kroku k epice, těžce zápole se sebou samým, s dobou a s tradicí.“
Psal a zveřejňoval i povídky, z nichž „Služka“ obdržela cenu časopisu. Psal i moderní pohádky, jak to dovedl brilantně K. Čapek, a v převlékal v nich tradiční postavy do soudobých lidí.
V roce 1922 se mu podařilo vydat i tři hry: „Nejvyšší oběť“ byla v režii Jindřicha Honzla hrána souborem Proletkult. Jenže k vážnému dramatu mu ještě talent nestačil vyzrát do zápletky, dikce a myšlenek, aby to bylo opravdu zhuštěné drama promlouvající do života.
Do neuvěřitelné literární, publicistické píle, kterou Wolker vedle studia prokazoval, se mu ještě vešly překlady povídek a pohádek ze slovinštiny, a nemálo recenzí a uměleckých kritik, které respektoval i erudovaný profesor F. X. Šalda.
V dubnu 1923 lékaři Wolkerovi zjistili tuberkulózu. S Bieblem, který ji měl zřejmě z války rovněž, se jeli léčit na ostrov Krk. Měli tu spoustu času k diskuzím i k obrácení stránek svých životů. Biebl prožil v rakouských zákopech neuvěřitelnou epizodu. Byl odsouzen k smrti, ale přežil neuvěřitelným útěkem, který se mu zdařil. Jiřího to dojalo tak silně, že příhodu přepsal do povídky.
Wolker se léčil v horách a nakonec ulehl v sanatoriu na Slovensku v Tatranské Poljance. „Na nemocniční postel padá svět,“ zaveršoval v posledních okamžicích svého života, „a jeho alarm slyším ve svých obvazech.“ Koncem roku 1923 jej v beznadějném stavu převezli domů. Svůj Epitaf si v mrákotách napsal sám a za tři dny skonal. Hned příštího roku vydal Šalda dílo jednoho z nejnadanějších básníků české literatury ve dvou svazcích.
