Konstantin Biebl

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník umělecké avantgardy meziválečných let. Zprvu psal v duchu proletářské poesie, např. „Věrný hlas“, pak poetismu „S lodí, jež dováží čaj a kávu“ a byl u zrodu surrealismu.
Konstantin Biebel 1928.jpg
Narození a úmrtí
  • 26. 2. 1898 (Slavětín u Loun)
  • 12. 11. 1950 (Praha)
Památníky
  • Pohřben ve Slavětíně
  • Na Výtoni 7; PD s bystou, V. Turský, 1978
Odkazy

Dostudoval reálku a v květnu 1916 narukoval na haličskou frontu. Někde poblíž sloužil jako lékař na frontě jeho otec, ale než se mohli setkat, spáchal sebevraždu. Pak ešalon přesunuli na Balkán, kde mu osud spředl neuvěřitelné zážitky. Byl zraněn, dlouho se léčil a sotva pookřál, hnali jej znovu do zákopů, kde se jednou v kruté řeži muž proti muži najednou ocitl mezi protirakouskými povstalci a ti nad ním jako nad „Rakušákem“ vynesli trest smrti. Osud mu zase přál a podařilo se mu uprchnout.

Ještě na frontě mu vojenský lékař objevil tuberkulózu a poslal ho domů. V Lounech čekal u matky, zubní lékařky, v tichém zlhostejnění na smrt. Fantazie mu hrála do moll a z přetlaku chmurných citů mu najednou z nemocného srdce a poslední touhy žít vyrašily truchlivé verše. Vyhrnuly se z něj jako bystřina mezi bahnisky. Díval se smrti do očí, psal, žaloval a vznikla sbírka, kterou nazval „Písně souchotináře“ (1919). Pozornost, kterou si touto sbírkou získal v redakci, v něm znásobila touhu žít.

V roce 1921, jak rodinná tradice předpokládala, nastoupil na pražskou medicínu. tudoval, ale po večerech polemizoval u kavárenských stolků o novém umění a zápasil s nemocí. Nevynechal žádnou bouřlivou debatu poválečné generace mladých umělců, kteří se scházeli v pražské Národní kavárně a ve Slavii. Byla to generace roztoužená, hladová po činech, plná sociálního neklidu, jenž byl důsledkem války. V Rusku padl hrubý carismus a vznikal první velký experiment sociálně spravedlivého státu, který měl celosvětovou odezvu.

Jakoby v uměleckém mládí vyrostl z bahna světa květ devětsilu, jeden z prvních květů jara. V roce 1920 vznikla umělecká skupina „Devětsil“ a do jejího čela zvolili o něco staršího literáta Vladimíra Vančuru. Teoretickým mluvčím byl syn pražského archiváře Karel Teige, ale i prostějovský básnický talent Wolker a další, kteří tvořili „proletářské umění“. Biebl se básnicky i nemocí kamarádsky zpřísnil s Wolkrem, spolu odjeli na léčení k moři do Dalmácie, kde Biebl vyprávěl neuvěřitelný válečný příběh a Wolker jej převyprávěl do povídky „Ilda“.

Biebl byl zprvu členem Wolkerovy moravské Literární skupiny (1921-29), do pražského „Devětsilu“ vstoupil rok po Wolkrově smrti. Debutoval tři roky po Seifertovi a Nezvalovi sbírkou „Cesta k lidem“ (1923), kterou napsal se strýcem A. Rážem, „advokátem chudých“ v Košířích a na Smíchově.

Wolker zemřel, Seifert a Nezval nedostudovali a Biebl vystudoval zubní lékařství. V roce 1926 jej zlákala barvitost přírody jižní polokoule a vyplul z Janova přes Port Said, Suez a Mrtvé moře na Cejlon, Sumatru a Jávu. V úžasu nad barevností zachycoval zprvu prózou a pak i veršem barevnou mozaiku hry světla a barev, což měnilo jeho chmurnou múzu ve sbírkách „Věrný hlas“, „Zlom“ a částečně i ve „Zloději z Bagdádu“.

Nezval vyžadoval od poezie, aby se vyslovovala poeticky, více metaforou, jíž se báseň stává básní a Biebl se k němu přidal. Nazvali tento přirozený požadavek poezie „poetismus“. Biebl se poetismem vyznal ve svém obdivu poetismu už ve své sbírce z jihu „S lodí, jež dováží čaj a kávu“. Jeho „jižní“ próza plna barevného kouzla vyšla až po jeho smrti.

Na rozhraní dvacátých a třicátých let vydal Biebl svoje vrcholné meziválečné dílo „Nový Ikaros“ (1929). Do poetických hříček se jeho životem prodral zážitek mezi životem a smrtí. Ve sbírce se rozezvučela básnická imaginace přeskromných věcí kolem sebe. A protože v sobě nosil stejnou snahu najít v poezii nové vyjádření, přidal se znovu k Nezvalovi, který v roce 1934 koncipoval další manifest umění, který byl výsledkem jeho cesty do Paříže, kde vznikl tzv. „surrealismus“. Biebl se k manifestu přihlásil a podepsal jej. Bylo to už cosi jakoby mimo čas a srozumitelnost veršů.

Po básnické próze „Plancius“ a verších „Nebe, peklo, ráj“ se Biebl na dlouho odmlčel. Zajeli s chotí do Alžíru, Tunisu a Jugoslávie a léta žili v Lounech, kde měla jeho matka svou zubní ordinaci. Po celý čas sledoval proud soudobé poezie tím, že redigoval edici „Růžová zahrada“. Další novou sbírku vydal v roce 1939 s názvem „Zrcadlo noci“. Byla začátkem jeho tvrdého zápasu o spojení poetického tvaru básně s její srozumitelností. Hledal, jak psát verš úsporně a přitom srozumitelně, prostě tak, aby měly v sobě to, co báseň činí básní – poezii. Promýšlel, jak spojit socialistickou vizi světa s imaginární krásou básnického výrazu.

Když nedlouho po válce zastánci tzv. „srozumitelnosti“ zaútočili na Nezvalovu poetickou imanigaci, Biebl Nezvala bránil. Poezie není ideologickým rýmováním, je to umění vyslovit myšlenku krásně, vykřikl Biebl. Jeho poslední sbírkou jsou básně z války a z poválečných roků.

V roce 1951 vydal sbírku s názvem „Bez obav“. Byla básnický manifestem obrany poezie a sklidil za ni bouřlivý vděk u mladé generace. Zanedlouho po válce se musel pro těžkou pankreatitidu vzdát krátké úřednické obživy a nemoc jej upoutala na lůžko. V tomtéž roce vykrystalizoval jeho život mezi bytím a nebytím ve svobodném rozhodnutí nebýt. Plachý básník neústupně hájící nezbytnost poezie v životě a poezii samu, ukončil život skokem z okna svého bytu.