Oldřich Blažíček

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř. Maloval interiéry chrámů sv. Víta, sv. Mikuláše v Praze, sv. Barbory v Kutné Hoře atd. Osobitý krajinář svého rodiště, Valašska a Slovenska. Vynikající portrétista.
Hrob Oldřicha Blažíčka detail.jpg
Narození a úmrtí
  • 5. 1. 1887 (Slavkovice u N. Města na Moravě)
  • 3. 5. 1953 (Praha)
Památníky
  • Pohřben na hřbitově u sv. Matěje v Dejvicích
  • Kozlovská 1389/7; PD s bystou, K. Lidický, 1976
Odkazy

Vyučil se u svého bratra Vincence malířem pokojů. Někdo si povšiml, že si v kostele maluje obrázky svatých a běžel za uměnímilovný hrabětem Gudenem, že se ve Slavkovicích objevil malířský talent. Hrabě si zkušeně ověřil, že osmnáctiletý malíř pokojů Blažíček má opravdu mimořádný talent a pomohl mu na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. Profesoři Dítě a Mašek ho doporučili prof. Schweigerovi na Akademii, a ten ze dvou Blažíčkových zátiší poznal, že mladík je mimořádně obdařen architektonickým viděním a Oldřich jej v tom utvrdil, když mu přinesl ukázat malby chrámových interiérů.

V roce 1913 mladý malíř, který už věděl, co chce, získal Hlávkovo stipendium a vydal se do Dalmácie a Itálie. Jeho kroky vedly do katedrál a nemohl se nasytit barevných a stínových variací kleneb v Trogiru a Splitu, baziliky San Vitale v Ravenně, Benátkách, Santa Maria del Popolo v Římě a dalších. Po návratu domů přímo nedočkavě běžel do chrámu sv. Víta. Katedrála se stala jeho ateliérem, v němž si rozevíral klenební prostor, jako okna do celého svého malířského života. Stal se jedním z malířů, který maloval jako hlavní téma totéž, ale nebylo to totéž, protože ani dny, slunce a stíny nebývají stejné.

Mladý malíř neušel pozornosti historika a znalce umění arcibiskupa A. Podlahy, který jej už déle pozoroval a nepotřeboval nápovědu. Byl totiž umělecky vzdělán a věděl, že se zrodil přemýšlivý malíř nevídané síly. Zakoupil pro chrám sv. Víta reprodukční právo na pět jeho obrazů. Blažíček jednou objevil i krásu barokního interiéru kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. K. I. Dientzenhofer v něm v první půli 18. století vykouzlil kaleidoskop jasů a stínů, jež si Blažíčka podmanil.

Malíř Jaroslav Benda vzpomíná, jak několik malířů nemuselo do zákopů 1. světové války a celou ji prožili v Dientzenhoferovo interiéru. Malíři tu žili jako mimo svět, ztraceni na lešení pod vysokou klenbou a přečkali tu celou válku restaurováním nástěnných maleb. Blažíček tu bezpochyby vévodil a měl příležitost k několika vlastním obrazům. Všichni restaurátoři se po válce rozběhli s paletami do přírody či do ciziny, jenom Blažíček jel nejdříve do Kutné Hory a maloval klenutou gotiku chrámu sv. Barbory. Denně hleděl v tomto velechrámu na zázrak štětce Petra Brandla, který tu zanechal část svého génia a v kostelní hrobce i sama sebe.

Akademie ocenila Blažíčkův talent dvěma výročními cenami a zahraničním stipendiem kde jinde, než v Paříži. Prof. Schweiger v Blažíčkovo štětci po právu viděl něco víc. Všiml si jeho impresionistického světla. Brával jej sebou na pestrobarevné Valašsko a nebylo možné si nepovšimnout, jak se Blažíčkův štětec přímo laská se světle krajiny. Ten vroucí vztah ke krajině v něm posílil A. Slavíček, který Blažíčka krajinářsky uchvacoval, takže když o prázdninách přicházel domů, běžel do kopců Vysočiny a maloval a maloval. Chtěl umět namalovat světlo jako Slavíček, ale začal o krajinomalbě přemýšlel po svém.

Podařilo se mu, dalo by se říci, „zhustit a zviditelnit“ světlo v obraze tak, že se z něj vyloupl trojrozměrný tvar objektů a krajiny. Jeho krajina se zhmotnila a ztěžkla, protože obsáhla její hloubku a získala nový rozměr. Pak začal štětcem její objem konturovat a tím ji zhmotnil a prozářil.

Na svém putování se Schweigerem maloval stejným způsobem i typy lidí. Zajel si na několik týdnů do zahraničí – na Rujánu, do Francie, Holandska, Belgie, Bulharska i do Cařihradu. Ve 30. letech se vydal na delší čas na Slovensko a nahlédl až na Podkarpatskou Ukrajinu. Objevil ojedinělou romantiku např. v obrazech „Cikánský tábor“ nebo „Hospoda na předměstí“. Zrodil se originální mistr nálad přírody, který dokázal postihnout i atmosféru dne, jara, léta. Na jeho obrazech je zřetelně cítit teplo, chlad, rozpoznávají proměny přírody po celý den i rok. Podobnou vlastnost mají i jeho zátiší, kde květiny „voní“, trny „píchají“ a okvětí „hladí“. Snad se dá říci, že uměl namalovat „duši“ předmětům i lidské tváři.

K jeho věčným portrétům patřila tvář maminky, kterou maloval mnohokrát a pokaždé v ní viděl stín něčeho přítomného, jiného, čeho si nevšiml předtím, ba ani si povšimnout nemohl, protože každý okamžik života je jiný. Jakoby své matce vyznal tím vroucným malováním její tváře velkou lásku. Ze známých i neznámých tváří maloval portrét spisovatele K. V. Raise nebo JUDr. Štolby.

Od roku 1921 se Blažíček věnoval výuce malby na pražské technice. Nežil jenom malováním a výukou, pracoval i ve spolku „Mánes“ a dlouhý čas vedl nový spolek „Jednota umělců výtvarných“. Prvních 39 obrazů vystavil rok po ukončení Akademie, pak měl v roce 1925 samostatnou výstavu v pražském Obecním domě, kde veřejnosti ukázal soubor 193 prací a roku 1938 na stejném místě už jich bylo 236. I města Poznaň, Bern, Benátky, Paříž, Londýn, Oslo atd. obdivovala něhu jeho mistrovského štětce.