Pavel Josef Šafařík
„Buďto doveďme, abychom s pravou chloubou mohli říci před národy: Já jsem Slovan - anebo přestaňme Slovany býti. Mravní smrt je nejhorší smrt. Slované nechtějí nic jiného, než spravedlnost, jejich heslem je mravní síla. Z otroctví není bez boje cesty k svobodství. Buď vítězství a svobodné národovství, buď čestná smrt a po smrti sláva.“— P. J. Šafařík na Slovanském sjezdu 1848
Narození a úmrtí
- 13. 5. 1795 (Kobeliarovo u Rožňavy)
- 26. 6. 1861 (Praha)
Památníky
- Karlova 190/1 (Klementinum); PD s portrétem, L. Šaloun 1926
- Krakovská 1362/14; PD, 1876
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Nešel za řečnický pult, ale mluvil z místa, kde seděl: „Co nás zde shromáždilo? Hnutí národů trojího plemene, hnutí, jakého v dějinách lidských nebylo. Vláda bodáků a špehů je nadál naprosto nemožná.“ Řekl to bez obalu a se zápalem onoho velkého dne 2. června 1848, kdy Palacký zahájil Slovanský sjezd na Žofíně, který měl trvat do 14. června. Šafařík byl předsedou českoslovanské sekce. Sál při jeho vystoupení vybuchoval v dlouhý potlesk.
Dva dny před ukončením práce komise, která koncipovala v Národním muzeu, tehdy ve Šternberském paláci na Příkopech, „Manifest Slovanů k evropským národům“ a „Petici císaři“, byli slovanští delegáti úředně vykázáni z Prahy. Nastal obrovský poprask, ulice se naplnily lidmi a padly výstřely. Jeden výstřel zabil manželku generála Windischgrätze, který pak spustil z děl hradu a na Smíchově obrovskou palbu. Pražané začali v ulicích a u Karlova mostu stavět barikády. Lidé umírali.
Na císařský režim v tom čase neblaze dopadaly ohlasy revolučních bouří z Francie. Pokořené národy s odvahou přivítaly národní revoluci a rovněž se v Praze začaly formovat samosprávné české politické orgány. Od 22. listopadu 1848 do 7. března 1849 zasedal v Kroměříži Říšský sněm, který vzbudil naděje, že monarchie přijme federativní uspořádání státu, jak jej dlouho prosazoval Palacký.
Osmnáctiletý Franz Josef I., dosazený na trůn za epileptického Ferdinanda, dal sněm vojensky rozehnat a vyhlásil tzv. „oktrojovanou ústavu“, která vrátila císařství absolutní moc. Rebelující Češi byli zatčeni, odsouzeni nebo zatlačeni do soukromí, jako Palacký a Šafařík. Ti dva se znali od roku 1817 z evangelického lycea v Prešpurku (Bratislava). Starší Šafařík přišel do lycea po dvouletém studiu v Jeně a v devatenácti už vydal sbírku básní.
Když se oběma přátelům dostala do rukou Jungmannova knížka „O jazyce českém“, kterou litoměřický kantor napsal v dialogu a obhajoval v ní krásu české řeči, oba evangeličtí studenti se nadchli. Vydali anonymně spis „Počátkové českého básnictví, obvzláště prozodie“, což byl doslova hymnus na českou poezii Dobrovského času. Nevzali v patrnost Dobrovského vědecký důkaz, že veršovat počesku se nemůže hexametrem, čili antickým způsobem. Hexametrem, čili veršem šestistopým, napsal svou poemu „Slávy dcera“ Ján Kollár, a zní to nepřirozeně. Čeština je jazyk přízvučný. Podle jejího přízvučného rytmu se musí psát i české verše.
Šafařík získal místo správce a profesora nového srbského pravoslavného gymnázia v Novém Sadu a s přítelem Jánem Kollárem hned po příchodu na školu vydali dva svazky „Písní světských lidu slovenského v Uhřích“. Knížka zaujala myšlenkou dějinné zpřízněnosti Slovanů. Šafařík už v roce 1826 vydal knížku „Dějiny slovanské řeči a literatury ve všech nářečích“, což bylo dílo nejen závažné, ale tematicky nesmírně rozsáhlé. Naznačilo Šafaříkův směr vědeckého bádání.
Dobrovský Šafaříka taktně upozornil, že do „Dějin...“ zařadil i „Libušin soud“, čili první, „objevený“ staročeský rukopis, v němž Dobrovský okamžitě rozpoznal padělek. V roce 1833 poslal Šafařík Palackému do Prahy, kde už vycházel Palackého zásluhou Časopis českého muzea studii „Přehled nejnovější literatury illyrských Slovanů“, v němž zpracoval i srbská nářečí.
Nad Šafaříkovým ředitelováním v Novém Sadu se snášel mrak pravoslavných dogmatických mnichů. Jim vyhovovala „slepota a poddanost“ víry. Odebrali Šafaříkovi ředitelování právě v době, kdy mu zemřely dvě děti a sám se těžce roznemohl. Jenže víra nezná milosti, když jí někdo lomcuje. Bratislava Šafaříkovi nabízela místo profesora na bohosloví, ale z Prahy se ozval Palacký. To bylo v roce 1833, a zval jej do Prahy. Šafařík přijel a obdržel malou finanční podporu, kterou mu Palacký opatřil. Leccos si k ní Šafařík přivydělal.
Po třech letech Palacký vydal v němčině 1. sv. „Dějin českých“ (1836) a Šafařík ve stejném roce významné dílo „Slovanské starožitnosti“, do nichž zpracoval „Slovanský zeměvid“ čili mapu rozložení Slovanstva. Prokázal, že Slované jsou kmenem staroindickým a v Evropě starousedlíky. Vyvrátil opačná tvrzení a získal evropský věhlas. Knihu přeložili do ruštiny, polštiny a němčiny. Ihned z ciziny obdržel nabídky univerzitních profesorů, ale on nechtěl opustit Prahu a její pramenné zdroje. Byl potěšen, že mu později nabídli místo profesora slavistiky na Pražské univerzitě, ale postoupil jej Čelakovskému, který se po smrti své choti chtěl vrátit s dětmi v roce 1849 z Vratislavi do Prahy.
Šafařík dostal v roku 1848 místo bibliotékáře Univerzitní knihovny. Šel ve stopách Dobrovského jazykozpytu a spolu s Hankou vydali „Počátkové staročeské mluvnice“, publikoval mluvnické monografie a zasloužil se o poslední úpravu češtiny - místo „gegj daubrawa“ zavedl „její doubrava“. Zveřejnil soupis hlaholských textů a dokázal, že písmo Konstantina (sv. Cyrila) je hlaholicí a dokonalejší písmo je „cyrilice“, kterou věrozvěst sestavil už v Bulharsku.
Na počátku vědecké dráhy se Šafařík a Palacký neshodli s Dobrovského tvrzením, že čeština je jazyk přízvučný. Po smrti velkého vědce (1829) s ním byli znovu v rozepři a v roce 1842 napsali knihu, jež obhajovala pravost Kralovédvorského a Zelenohorského rukopisu. Jenže Dobrovský, jehož umu složil poklonu i Goethe, měl pravdu podruhé.
Nemocný Šafařík, uštvaný přepínáním sil i rodinnými strastmi, skočil zjara 1860 v psychickém rozrušení z Řetězového mostu do Vltavy. Vytáhli ho, ale zažádal si hned o výslužbu. Tehdy se znovu rozvířila bitva o rukopisy. Šafařík zrazoval svého zetě Josefa Jirečka od vydání obhajoby RKZ. Poznal svůj omyl, jenže RKZ se staly vírou a slávou českého národa, ze které vyrostlo české umění 19. věku a také hrdost českého národa na vlastní starodávnou písemnost.
