Petr Beron

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bulharský vědec, lékař a národní buditel. Vydal pro bulharské školy první slabikář. Působil jako lékař v Rumunsku, v Paříži, psal knihy z přírodních věd a filosofie.
Petar Beron.jpg
Narození a úmrtí
  • asi 1799 (Kotel v Bulharsku)
  • 21. 3. 1871 (Craiova v Rumunsku)
Památníky
Odkazy

V Nerudově ulici na Malé Straně sundali z domu č. 207/6 Beronovo bystu s odůvodněním, že není historicky prokázáno, že by v tomto domě roku 1864 bydlel. Jenže stejně tak není prokázáno, že by v domě nebydlel. Ať jsou příčiny odstranění bysty jakékoli, Beron Prahu v roce 1864 skutečně navštívil a byl to čas, kdy příslib ústavnosti Franze Josefa I. v tzv. „Říjnovém diplomu“ nebyl zapomenut, tudíž platil. Bulharsko mělo pevně nasazený turecký turban na své národní svobodě už půl tisíciletí. O to byla jejich národní svoboda ujařmenější a tím i vzdálenější.

Beron v uvedeném roce navštívil přítele J. E. Purkyně, který měl svůj vědecký ústav ve Spálené ulici a sbíhaly se v něm nitky světové vědy i slovanských vlastenců. Je zachována jejich bohatá vzájemná korespondence. Beron však musel žít už dlouhý čas v pařížské emigraci. Oba dobře pamatovali na pražský Slovanský sjezd v roce 1848. To byla jiskra naděje na svobodu slovanských národů, ale Rakousko jej rozprášilo a zahraniční hosty vyvezlo ze země. Stejně tak, jako rozehnalo vojskem Kroměřížský sněm (1848-9).

Vlastenci obou národů měli společné zájmy nejen ve vědě, ale jako příslušníci slovanských národů i národně-osvobozenecké. A nebylo možné jinak, než si vzájemně pomáhat. Je pravděpodobné, že Beron nebyl v Praze jenom v uvedeném roce, ale doložitelné to není. V Paříži se stýkal s českým emigrantem, spisovatelem a buřičem z roku 1848 J. V. Fričem, který Bulharům zprostředkovával přes Prahu Beronovu finanční podporu.

V roce 1864 Beronovi táhlo k sedmdesátce, znali ho jako vědce doma, kam nesměl, ve Francii, v Rumunsku i v Praze. Přes Prahu chodívala jeho korespondence s bulharskými vlastenci. Ne ovšem poštou, protože se nevědělo, do jaké míry je policií kontrolována, anebo se mohl najít někdo, kdo by ji policii donesl.

Beron neměl to štěstí, aby se dočkal konce nadvlády Turků v roce 1877 porážkou Turků Rusy. Nedočkal se národního obrození, ale byl z prvých, kdo zvedl štít národní hrdosti. Narodil se v dědině Kotel, kde zřejmě vstřebal impulsy z pokusů o národní záchranu. V Bulharsku nebylo řádných škol a proto musel za středoškolským vzděláním do Bukurešti. V rumunském Brašově byl učitelem a potom studoval filozofii v Heidelbergu a medicínu v Mnichově, než přijel do města Craiova, kde dalších 9 let pracoval jako lékař.

V sedmadvaceti si dobře uvědomoval, že národ nemůže duchovně žít jen čtením „psaltir“ (žaltáře) nebo „časoslovů“ (kalendářů). Žalostné školy spíš udržovaly analfabetismus a přitlumovaly myšlení. Proto se zevrubně obeznámil s názory školských reforem a metod u evropsky proslulých autorů Belly a Lancastera.

V roce 1824 učinil pro svůj národ to, co nejvíc potřeboval. Vydal první bulharský „bukvar“ čili slabikář, a to v ryzí bulharštině, opatřil jej svými texty o přírodě a doprovodil obrázky. Byl to čin z hlediska odstupu času samozřejmý, ale v té době vpravdě historický. Beron se tím stal průkopníkem vzdělání národa. Lidé slabikář neuvěřitelně rychle přijali za svůj, takže musel „bukvar“ vydat několikrát. Na jeho slabikáři s dokonale promyšlenou metodikou vnímání, vyrostly celé generace Bulharů.

Beron se musel uchýlit před úředními invektivami do rumunského města Craiova, kde se živil medicínou. Z peněz, jež si nastřádal ještě ve své domovině, založil několik dívčích škol. A pak v zemi vzplanulo nevolnické povstání a každý názor vlastenců Turci bedlivě hlídali. Beron musel uprchnout z Craiovy a uchýlil se do Paříže. Když se v půli 19. století vrátil Purkyně natrvalo z Vratislavy do Prahy, v Bulharsku právě dohasínala surově potlačená revoluce. Bulharský vlastenec musel zůstat v Paříži natrvalo.

Začal se zabývat přírodními vědami a filosofií, listoval v astronomii, etice a mineralogii. Kromě rodného jazyka uměl rumunsky, francouzsky, německy a některá svá díla v těchto jazycích dokonce napsal. Rejstřík jeho knížek a studií je neuvěřitelně obsáhlý. K největším dílům patří „Grand atlas cosmobiographique“ (1858), tři svazky „La Physique céleste“ (1866-1867). Vydal atlas mineralogie, psal o potopách, o životě rostlin a slovanští vědci jej znali zejména z německy napsané studie o slovanské filosofii, jež zahrnuje přírodní i etické otázky.

V roce 1871 se vrátil blíž k domovu do rumunské Craiovy. Jenže v Rumunsku nebylo bezpečno, protože na královský trůn usedl představitel politické reakce, princ K. von Hohenzollern. Beron byl zavražděn ve svém domě.