Petr Bezruč

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník, vlastním jménem Vladimír Vašek. V roce 1904 mu začal šéfredaktor časopisu „Čas“ Jan Herben, aniž by jej osobně znal, vydávat básně s podtitulem „Slezské číslo“. Roku 1909 vyšly „Slezské písně“ v bibliofilské úpravě Vojtěcha Preissiga. V roce 1930 napsal Bezruč druhou sbírku „Stužkonoska modrá“. Další verše i prózu vydával jen příležitostně.
„Co v srdci prostých lidí lká při Olze, Odře, Ostravici (všichni byli lepší než já!) jsem zkusil chybným veršem říci.“
— Petr Bezruč
Památník Petra Bezruče - interiér, portrét básníka1.jpg
Narození a úmrtí
  • 15. 9. 1867 (Opava)
  • 17. 2. 1958 (Olomouc)
Památníky
Odkazy

Dne 11. 2. 1899 zabavila cenzura v příloze Herbenova „Času“ ze tří básní neznámého Petra Bezruče dvě: „Den Palackého“ a „Škaredý zjev“ z důvodu, že se dopustily „...zločinu uražení domu císařského, přečinu proti veřejnému pokoji a řádu, zášti proti židům, šlechticům a porušují úctu k jednomu členu domu císařského.“ Básník věděl, že mu to „pijavice země české“ (hist. A Gindely) neodpustí. Herben rozpoznal básnickou osobitost a do konce dubna otiskl dalších osm básní.

V dubnu obdržel Bezruč dopis od bratra Toníka, jehož čtyři sourozenci vydržovali v Praze na studiu práv: „veselý stařeček“ (Otakar Bystřina) bude 27. 4. recitovat na večeru Klubu mladých v bartolomějském konviktu, přijeď! Dvaatřicetiletý básník plival krev, čekal, že jako kdysi otec „kousne do trávy“ a zemře tuberkulózou, ale přijel. Navečer 27. 4. stáli bratři v konviktském sále za prvním sloupem a prohlíželi si tváře slavných v první řadě.

Za chvilku potemněl sál a na stupínek vyšla paní v bílém, Hana Kvapilová z Národního divadla. Začala první část večera, v němž recitovala Vrchlického verše a prózu R. Svobodové a K. V. Raise. Sál věděl, že v druhé části uslyší verše Bezruče, jemuž cenzura hned napoprvé zkonfiskovala verše. Machar psal z Vídně „je to chlapík“, Jirásek verše každému ukazoval a teď všichni čekali, jak zazní z úst slavné herečky. Kvapilová se zadívala do tmy a oznámila, že přednese dvě básně neznámého autora. Do ztemnělého sálu jakoby vešlo malé děvčátko, Maryčka, a vede ji na frýdecký zámek žandár, protože sbírala chrastí v panském lese, aby se pět sirot, z nichž nejstarší byla ona, ohřálo. Hrůza ji zalila a pak skok a skok ze skály do Ostravice. „Kdo jim dá jísti, kdo jim dá píti, budeš jim otcem, budeš jim matkou, myslíš kdo doly má, má srdce také, jako ty, Maryčko Magdonova?“

Sál ztuhl a bouřil, dvakrát chtěl opakovat. A potom do sálu jakoby vešel zpychlý a nadutý odpadlík od české řeči „Bernard Žár“, co se za matičku stydí, že mluví poslezsku. A když zakrátko zemřel, německy mu řečnili nad hrobem a odešli domů. U hrobu klečela a štkala matička a modlila se tiše za syna. Poslezku, jinak neuměla. Znovu se třikrát opakovalo.

Zrána paní Haně podal divadelní vrátný dopis: „Jiný se na to načeká/a já byl hrdý do krve/být recitován poprvé,“ psal Bezruč, a že goral z Beskydů na to nikdy nezapomene. Časopis „Politik“ napsal, že na český Parnas vyplula hvězda první velikosti a nakladatel Vilímek si v inzerci pospíšil: pane Bezruči, vydám všechny Vaše básně. Lidé mají rádi tajemství, ale ještě raději mají, když se odhalí. Za básníkem započala honba.

Bezruč cítil potřetí zadostiučinění, za otce, který roku 1879 v Brně vydal „Filologický důkaz...“, že Hankův nález staročeských rukopisů ve veži královédvorského kostela jsou jeho podvrhem. Za to jej v Brně „vlastenci“ uštvali. Poprvé byl na otce hrdý, když sám studoval v Praze filologii a v roce 1886, když byl ve třetím ročníku, profesoři Masaryk, Gebauer a Goll potvrzovali otcovu pravdu, třebaže se o otci nezmínili. A podruhé mu zjihlo srdce, když v roce 1895 stál na Národopisné výstavě v Praze před slezskou expozicí a hleděl na něj otcův portrét. Byl slezským buditelem, vydával „Opavský besedník“ a rval se za českou řeč ve Slezsku.

Bezruč utekl ze studií ve třetím ročníku v Raskolnikovo truchlivém rozpoložení z Dostojevského románu „Zločin a trest“ i z ironie římského Horatia. Matce přibyla starost o všech pět dětí. Devatenáctiletý utečenec z Prahy chodil jak bez duše, ale matka mu sehnala zaměstnání na brněnské poště. V roce 1889 byla v časopisu „Švanda dudák“ otištěna „Studie z Café Lustig“, v níž se poznali jeho hospodští kumpáni.

Vladimír byl mlčenlivý, přesný, spolehlivý poštovní úředník a za čas jej poslali na poštu do Místku. Do kraje Vašků z třebovického mlýna, kteří se rozlétli po Slezsku. Byl tu napůl doma a prochodil Slezsko od rodiště Opavy, do otcova blízkého rodiště v Háji.

Jako otce jej netěšilo poněmčování a popolšťování slezských Čechů, přetěžký život lidí v dolech a fabrikách mu čeřil krev. Stýkal se v hospodě u Magdonů s novými kamarády, z okénka pošty si prohlížel lidi, kde spatřil tvářičku dívenky Bezručové. Prožil lidské tragédie, kde hůř by se vedlo snad jen němé tváři. Po návratu do Brna maminka brzy zemřela na tuberkulózu a v rodině zbylo pět odrostlých „ptáčat“, nejstarší byl Vladimír Vašek (Bezruč). Žili jeden pro druhého a naplňovali tiché přání rodičů, aby se všichni dobrali vzdělání.

Kunšafti z hospody si všimli, že se někdy ztratil, a za rohem cosi psal na papírek. Měl dobré péro, psal kriticky i do novin. Jakpak bylo dvaatřicetiletému, když mu v lednu 1899 z úst vyhrkla krev. Ta otcova, ta matčina a do třetice jeho. Na konci života se jinak svět vnímá a je bez iluzí. Když honba na Bezruče vrcholila, seděl v hospodě se spolužákem z gymnázia, Herbertem Mrštíkem, bratrem spisovatelů Aloise a Viléma. Ten mu najednou řekl: „Ty jsi ten Bezruč!“ Vladimír zapíral, ale pak Herberta zapřísahal, aby mlčel. Ten to ale pod přísahou asi sdělil bratru Vilémovi v Praze a klubíčko tajemství se začalo odvíjet.

Herben neřekl nikomu nic, jenom mu to Bezručovo zvláštní „r“ někoho připomínalo, až si vzpomněl. Kdysi za studia v Praze cosi přepisoval pro svého profesora Vaška z brněnského gymnázia a on měl takové jakoby obrácené „r“. V roce 1903 vydal knížku Bezručových básní jen s názvem „Slezské číslo“. V roce 1909 na Bezručovi vyškemral bibliofilské vydání „Slezských písní“. Ale Bezruč se nezbavil obav, že jednou na to doplatí. Tušení se naplnilo v roce 1915, když nějaký jeho nepovedený epigon vydal v Paříži „bezručovské“ výkřiky na oslavu ruského cara. Bezruče doma zatkli, obvinili a odsoudili k smrti. Jen velkým úsilím přátel a vědců se jej podařilo vytáhnout z bílé věže odsouzenců na smrt.

Bezručovy verše byly tak populární, že si je četli vojáci na frontě v zákopech v průběhu 2. světové války. Malíř Prahy si je ušmudlané a potřísněné krví přivezl z boje českých legionářů u Piavy v roce 1918.

Bezručovy verše přeložili do mnoha jazyků. Vydával pak jenom pro potěchu příležitostné verše i krátkou prózu, mezi nimiž byla i útlounká knížka „Republika před svatým Petrem“, ironizující všelijak otitulované dušičky, jež přijímal u nebeské brány sv. Petr do nebe, pekla a očistce. Nejsme národem bojovníkov, ale titulníkov, zaironizoval.

V roce 1930 napsal sbírku „Stužkonoska modrá“ s poezií barev i s ironií na vládní bařtipány, jak vznešeně jezdí v erárních autech. Inu literatura je velká, když je lidská.

Uzavřený podivín se skrýval před slávou, z níž by různí slavomani rádi získali alespoň kousíček, a tak ji alespoň po kousku trhali z básníkových dobře utajených houslí.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!