Petr Iljič Čajkovskij

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ruský hudební skladatel. Ovlivnil jej Mozart a romantismus. Jeho tvorba je symbiózou západoevropské a ruské hudby. Nejvýznamněji se zapsal do instrumentální hudby. Z opery: „Evžen Oněgin“, „Piková dáma“. Z baletů: „Labutí jezero“, „Šípková Růženka“ a „Louskáček“.
„Oněch deset dní v Praze tvoří kulminační bod pozemské slávy, jeho Petr Iljič za života dosáhl.“
— bratr Modest Iljič Čajkovskij
Peter Tschaikowski.jpg
Narození a úmrtí
  • 7. 5. 1840 (Votkinsk v Rusku)
  • 6. 11. 1893 (Petrohrad)
Památníky
  • Žitná 564/14; PD s portrétem, Š. Malatinec 1984 (odstraněna)
  • Pohřben v Petrohradě (Tichvinský hřbitov)
Odkazy

Bylo 12. 2. 1888, lidé se choulili do kožichů, přešlapovali a zvědavě vyhlíželi na Státním nádraží (dnes Masarykovo) vlak. Pak zaječely brzdy a v okénku se objevila jeho našedlá hlava. Přivítal ho přítel Antonín Dvořák a odcházeli v dlouhém průvodu Hybernskou ulicí do „Hotelu de Saxe“. Velkoryse se vítají králové, ale tak srdečně se vítají jenom skuteční přátelé. Návštěva přišla z Ruska, k němuž měli Češi tradičně slovanský, srdečný vztah.

Čajkovskij byl v hudebním světě jedním z „králů“ evropské hudby, jehož na stolec vyzvedla obrovská popularita. Kdysi mu z jeho životní nouze pomohla tajuplná mecenáška Naděžda von Meck, která s ním později putovala po metropolích. Nejdéle spolu pobyli v Itálii a ve Švýcarsku.

O Praze Čajkovskij věděl. Znal hodně od českých muzikantů, kteří pobývali na Rusi. S Laubem, jehož Čajkovskij považoval za největšího mistra houslí na světě, učil na moskevské konzervatoři a spřátelili se tak, že mu Čajkovskij dedikoval „Smyčcový kvartet č. 2 F dur“. Čajkovskij v Petrohradu poznal rodáka od Kladna, Vášu Suka, který zůstal v Rusku natrvalo a jako skladatel a dirigent petrohradské opery se dočkal titulu ruského národního umělce. Také se znal s mistrem taktovky Nápravníkem, nu, těch známých mezi českými muzikanty bylo mnoho.

Zakladatel petrohradské konzervatoře Rubinštejn musel ředitele petrohradského Technologického institutu hodně přemlouvat, aby nechal syna studovat konzervatoř. Ale otec neslevil a Petr musel pro jistotu své budoucí existence nejdřív na práva, jež ho také nakrátko živila. Petr Iljič později petrohradskou konzervatoř absolvoval a odešel učit na Moskevskou státní konzervatoř.

Jenže pro Čajkovského to bylo málo informací o Praze. Chtěl vědět co nejvíce. Hostitelé mu připravili opravdu bohatý program. Druhého dne si pro něj do hotelu přišel Dvořák a zavedl jej na Žofín, kde na něj v sále čekalo hodně lidí. Požádali jej, aby převzal taktovku orchestru „Umělecké besedy“ a dirigoval svůj „Klavírní koncert č. 1 b moll“. To nebyl potlesk, to byla bouře a stejně se musel děkovat po svém „Houslovém koncertu D dur“, v němž houslové sólo hrál český virtuóz Karel Halíř. Čajkovskij byl nadmíru spokojen a zakončil své žofínské expozé koncertem své „Předehry 1812“. Žofín snad ještě nebyl svědkem takových ovací, když se z Čajkovského ouvertury ozvala melodie ruské hymny. V té hudbě ožívala česká paměť na hrdinství ruských vojsk v čele se Suvorovem, jež se vracela domů z bitev proti Napoleonovi a pobyla krátce v Praze. V té hudbě se rozevíraly kapitoly česko-ruských dějinných vztahů z časů českého národního obrození.

Čajkovskij se nemohl nasytit krás i pamětihodností Prahy a jejich vzácností, takže zamýšlený týden pobytu se protáhl na deset dní. Každý den byl pro něho vzrušující. V Národním divadle dávali na jeho počest Verdiho „Othella“ a Smetanovu „Prodanou nevěstu“. V dalších dnech se mu znovu otevřel Žofín a Čajkovskij šel na plesu z náruče do náruče urozených dam vybrané společnosti.

Nejvíc jej prý okouzlila Staroměstská radnice, v níž si dlouho prohlížel interiér a naslouchal vyprávění o dramatech českých dějin. Samozřejmě, že nemohl vynechat kostel sv. Mikuláše vedle radnice, kde se na jeho počest konaly pravoslavné bohoslužby. Snad se o této chvíli dověděl jeho spolužák a přítel A. A. Archangelskij, který ke sklonku života v pravoslavném chrámu dirigoval sbor a v roce 1924 v Praze zemřel.

Čajkovskij nevynechal Pražský hrad a Loretu, kde si kdysi Liszt zapreludoval na zvonky. Ale největší okamžik pro něj byla návštěva Bertramky. Všechno tu ještě připomínalo Mozarta, jeho muzikantskou lásku už od dětství. Jakoby nevěděl, že tu Mozart napsal ouverturu k „Donu Giovannimu“, zázračných 400 taktů za 4 hodiny. Zapsal se s Dvořákem do pamětní knihy a odešli na pražskou konzervatoř, kde studoval Čajkovského přítel, houslista Ferdinand Laub. Dvořák Čajkovskému věnoval partituru své „Symfonie č. 7 d moll“.

V předvečer odjezdu dirigoval Čajkovskij v Národním divadle svou „Serenádu pro smyčcový orchestr“ a část baletu „Labutí jezero“. Před odjezdem prosycen dojmy i z posezení v hospůdce „U medvídků“ nebo v „Americkém klubu dam“ v muzeu Vojty Náprstka, zapsal si do deníčku, že: „Prožil okamžik absolutního štěstí.“ Čilý ředitel Národního divadla Šubrt si na něm vyžadonil pražskou premiéru „Evžena Oněgina“. Navečer před odjezdem dojatě naslouchal sboru „Hlahol“, který mu pod okny hotelu zazpíval na rozloučenou.

Podruhé navštívil Prahu koncem roku 1888. Pobyt mu ztrpčilo špatné provedení jeho „Symfonie č. 5 e moll“ tak, že málem z Prahy odjel rozhněván. Naštěstí výtečná premiéra „Evžena Oněgina“, v němž hlavní roli zpíval Bohumil Benoni, zhojila Čajkovského vznětlivost.

Naposled se v Praze objevil roku 1892. Dvořák byl v Americe, ale přijetí bylo stejně srdečné jako předtím. Vyhradil si čas na podzimní procházku Prahou a navečer se v Národním divadle rozhrnula opona jeho pražské premiéry „Piková dáma“.

Čajkovskij prožil většinu života ve světě a jako hudební vyslanec Ruska získal sympatie. Byl hodně unaven, toužil se usadit doma a našel si „hnízdečko“ v ruském Klinu. Na světových pódiích zněly jeho symfonické skladby, z nichž č. 4-6 patří mezi vrcholy hudby 19. století a svými operami dokázal propojit hudební tradice Ruska s hudbou Evropy.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!