Rudolf Deyl starší

Z Pražský pantheon
(přesměrováno z Rudolf Deyl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český herec a spisovatel. Hrál bezmála 40 roků v Národním divadle. Zprvu s protagonistou E. Vojanem, pak za něj. Z postav: Faust, Romeo, Caesar. Vynikající deklamátor s vysokou kulturou slova. Profesor konservatoře. Z dvanácti knih z divadelního života: „O čem vím já“ (1971), „Opona spadla“ (1946), „Vojan zblízka“ (1953).
„Já bych jim odkázal pokoru, pokora je všechna hercova tvůrčí síla.“
— Odkaz R. Deyla mladým hercům
Rudolf Deyl (1876-1972).jpg
Narození a úmrtí
  • 6. 4. 1876 (Praha)
  • 16. 4. 1972 (Praha)
Památníky
Odkazy

Učitel Jarolímek mu s povzdechem říkával: „Deyle, kdybyste ovládal formule z chemie jak deklamujete, bylo by to dobrý, ale takhle z vás bude jen komediant.“ „Komedianta“ neudržela ani rodinná firma, běhal se synem herce Mošny do divadel a za čas si zahráli u Pavla Švandy na Smíchově. Otec moudře usoudil, že talent bičem nevyšlehá, proto mu zaplatil herecké kurzy ve vídeňské dramatické škole.

Jednou seděl v hospůdce a přemítal kam se vrtne, když přisedl soused z domu, ředitel Národního divadla Šubert: „Zkuste to v Lublani,“ poradil mu a on se moc nerozmýšlel a vytáhli s kamarádem Hašlerem k jihu. Deyl byl jazykově nadaný a dotáhl to v činohře na prvního lublaňského Romea, Hašler na jazyky nebyl a zpíval v operetě.

V šestadvaceti se Deyl vrátil s gloriolou první slovinský Romeo a po několika rolích v divadle Vendelína Budila v Plzni, přesídlil do Národního divadla, když se jednou v pražské hospodě „U Knoblochů“ setkal s protagonistou „ND“ Vojanem. „Zkuste to u nás,“ řekl Vojan a Deyla do Národního divadla v roce 1902 přijali. Zazářil v roli Carlose a režisér Kvapil v něm našel herecký typ, jenž se mu hodil mezi postavy jevištního realismu, který razil Rus Stanislavskij a české divadlo na nový vývojový trend zareagovalo.

Od roku 1905 hrával Deyl s Vojanem, Kvapilovou, Seifertem a jinými protagonisty první české scény. Jenže Romeo, to byla jeho vytoužená role, ale v Národním divadle doména Vojana. V roce 1913 mu Kvapil roli Romea jednou svěřil, snad i proto, že potřebova alternaci, nejen pro případ Vojanovy nemoci. Už od roku 1901 připravoval velkou přehlídku Shakespearových her ke 300. výročí géniovo smrti. Výročí připadalo na válečný rok 1916. Vojan byl vskutku „vojanovský“ Hamlet, který léty diváky naučil chápat roli v jeho podání.

Kvapil připravoval přehlídku šestnácti hlavních shakespearovských her, což bylo sousto, na jaké si v českém divadle ještě nikdo netroufl. Těch šestnáct her připravoval 15 roků. A ve světě zuřila válka, kdy múzy zpravidla mlčí. Jenže režisér, scénárista, spisovatel Kvapil v roce 1916 shakespearovskou přehlídku uskutečnil. Bylo to přes půl století po shakespearovských slavnostech v roce 1864. Vojan za jediný měsíc hrál v osmi hlavních rolích a v roce 1920 se rozloučil s Národním divadlem Hamletem.

Deyl si samozřejmě v mohutné shakespearovské přehlídce zahrál rovněž a byl si byl vědom shakespearovského rčení: „Čím kdo není, neměl by se zdát a čím kdo zdá se, měl by také být.“ A on byl skvělým hercem s velkou kulturou slova, v tom byla jeho příslovečná devíza, z níž se postupně zrodila česká tradice jevištní deklamace. V paměti generací zůstaly celé úryvky z Deylovy recitace poezie, kterou rozdával z pódií po celé zemi. V jeho podání získaly popularitu Jelínkovy překlady „Zpěvů sladké Francie“. V letech 1925-33 Deyl této „své“ disciplíně, jež by se mohla nazvat „kultura slova“, učil jako profesor pražské konservatoře.

V kulminující zralosti si zahrál v němém filmu „Stavitel chrámu“ roli Petra Parléře. Jenže němý film staví na hereckém gestu a nikoli na kráse slova, v níž byla Deylova herecká síla. Právě tuto zvláštnost či přednost Deylova herectví zužitkoval režisér Rovenský v poetickém mluveném filmu „Řeka“. Postupně se jeho herecké role kupily do dlouhé řady filmů, nejčastěji v rolích továrníků, např. ve filmech „Bezdětná“, „Velbloud uchem jehly“, role důstojníka v „M. R. Štefánikovi“, generála v „Maskované milence“, vysokých úředníků v „Bílé nemoci“, „Vyděrači“, „Velké přehradě“ atd. Nejvýrazněji se do divácké paměti zapsal postavou starého kancléře ve zfilmované hře E. Konráda „Kvočna“, v níž hrál s Růženou Naskovou.

V roce 1942 svůj herecký čas uzavřel. Bydlel na Anenském náměstí, kam se z Vinohrad přestěhoval roku 1935, aby mu v šeru Starého Města Vltava znovu šuměla nablízku, jako v dětství „Na Františku“, aby měl blíže na svůj Žofín i do Národního divadla. Jenže zanedlouho Prahu sevřela německá okupace. V uších mu dlouho zněl nadšený potlesk, který se v Národním divadle strhl 6. 5. 1938, když promluvil srdnatými slovy starého Dubského ve hře „Naši furianti“. Stejnou roli si zopakoval po osmnácti letech ke své osmdesátce. V mezidobí hrál v menších rolích filmů „Posel úsvitu“, „Jan Hus“, „Strakonický dudák“ a „Černý prapor“.

Po válce ještě doutnala spáleniště Prahy a Deyl na zlíchovské škole na skále pod kostelíčkem odhaloval pamětní desku svému příteli Hašlerovi, který zahynul v nacistickém lágru. Deyl začal listovat v minulosti své i divadelní a roku 1937 vydal knížku „Jak jsem je znal“, ano, své spoluherce. Pokračoval vzpomínkami „Vojan zblízka“ (1953) nebo „Písničkář Karel Hašler“ (1968). Do knih „O čem vím já“ (1971), „Sláva-tráva“ (1938) atd. uložil divadelní humor i zamyšlení na téma život-divadlo. Poslední knížkou vyprávěl o svém dětství a nazval ji „Kluk z Františku“. To byla tečka za jeho tvorbou i životem. Deyl své dětské vzpomínání už vytištěné nespatřil.

Ale ještě jedna jeho láska dlouho přežívala a přežívá: láska ke koním. Nevynechal žádný dostih a zřejmě na koních obdivoval krásnou sílu, touhu vzedmout se a zůstat věčně mladým. Jeden z dostihů obdržel název „Memoriál Rudolfa Deyla“.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!